Kluci z ulice.....

16. říjen 2008 | 16.41 |

Kluci z ulice.
V ulici Sládkova doposud stojí těch pět domů, kterým všichni říkali pošťácké. Na začátku před nimi stojí vilka, která jakoby do této ulice ani nepatřila. Tedy v mých klukovských vzpomínkách. Je to divné, ale když si vybavím tuto ulici takovou jaká byla, vidím jakoby jen jednu stranu této ulice. Samozřejmě, že měla i stranu druhou, kterou tvořily tři vilky a mezi nimi "chaloupka". To byl dřevěný domek, na který jsme nepohlíželi jinak, než jako na opravdovou perníkovou chaloupku.
Vůbec si nepamatuji, kdo tam bydlel, ale určitě to byla nějaká tajemná ježibaba. Později se tam přistěhovali nějací pro nás neméně tajemní lidé. Tu tajemnost způsobovaly útržky hovorů rodičů, kdy jsme slýchávali, že: "To jsou židé, co přežili koncentrák" Pojem židé jsme chápali jako děsně hrdinský a nechápali jsme, že "koncentrák" mohl někdo vůbec přežít.
Ve vilce k lesu bydlela velká rodina P. My jsme ovšem také věděli, že pan P. je "velký soudruh", což moje maminka vyslovovala jako by měla v puse něco lepivého. Ale pro nás bylo důležitější, že měli čtyři kluky. Jirku, Tondu,Mirka a malého Pavlíka v kočárku. Jirka s Tondou byli pro klukovské boje použitelní, Mirek byl prcek a neměl pro nás valný význam. Museli jsme ho však vždy brát sebou, protože to patřilo jaksi k věci, aby bráchové byli spolu. Kdyby to tak nebylo, tak by je "nepustili ven". To znamenalo z dohledu matky, když vykoukne z okna. Tohle platilo pro všechny kluky v ulici.
klucizesladkovky
Vedle našeho domu bydlel ještě kluk stejně starý jako já a nikdo mu neřekl jinak nežli "Cingrdle". Měl mladší sestru. Jejich rodiče na nás působili odtažitě. Cingrle byl velmi bledý, hubený a patřil mezi "sraby". To znamenalo, že musel včas domů, nechodil s námi dělat bunkry, nezapaloval "za garážemi" pneumatiky ze starých německých autobusů, nesmrděl "ohýnkem" a nesbíral ostrou munici cestou ze školy.

V bojích byl užitečný výjimečně, a to většinou jen do počtu. To byla velká starost nás kluků z ulice. Aby nás bylo hodně! A když nás bylo "hodně", tak bylo jisté, že se Gorkách, tedy kluci z ulice Gorkého, dají na útěk při našem první pokřiku. Ve stejném domě bydlel také ještě nějaký Fajster. I on byl bledý, pihatý a tak jsme jej samozřejmě bez váhání zařadili do skupiny srabů. Nebylo to určitě spravedlivé a i on se s námi často zařadil do počtu válčících pošťáků. Možná to bylo kvůli jeho otci, který když synáček nebyl na dohled u baráku, z přízemního okna křičel silným hlasem. My kluci jsme se jej báli a svůj strach jsme přenášeli i na toho chudáka.

V "našem" domě jsem bydlel já a můj bratr Eduard. Říkali mu "Eďas" nebo "Kuňas". Já měl přezdívku "Péťa", ale to se různě měnilo, právě podle událostí, které jsme prožívali. Jednou mi také říkali Péťa pistolka.
Jirka Obyč, který s námi bydlel v domě byl mladší nežli my, ale přes jeho ustrašenost se nám snažil ve všem vyrovnat. Zpočátku bylo téměř jisté, že vždy, když bylo třeba obléknout válečnou výzbroj a připravit se k tažení na Gorkáky, musel jít pro mléko, cukr, mouku a nebo prostě v tu dobu být už doma. Obyč se však časem vypracoval.
Dům Sládkova číslo 10. Tady bydlel Ivan. Pro nás to byl "Cápiška" nebo "Íčko". Rozhodně však jeden z tvůrců našich klukovských her a zábav. Možná ne válečných her, ale rozhodně těch pozdějších, objevitelských s mapou, výletů a sportovních klání. Měl staršího bratra Míšu. Ten však patřil k těm starším klukům, ke kterým jsme vzhlíželi. A byli to právě tito straší sourozenci kluků mé generace, kteří vlastně organizovali všechna ta válečná tažení. Oni měli ty nejlepší helmy (americké, lehké z " bakelitu"). My museli mít německé těžké kovové, hodně jich mělo díru po kulce. A museli jsme si je nabarvit a vymalovat na ně československou vlajku.
Oni měli ty krásné dýky a důstojnické mečíky. My měli jen německé bajonety. Oni měli malé důstojnické revolvery zn. Walter nebo i americké bubínkové revolvery, my menší kluci, žádné pistole neměli. Museli jsme tahat těžké německé pušky, často bez dřevěných částí. Měli jsme však jeden téměř kompletní lehký kulomet, který jsme střídavě ukrývali v prádelně domů č. 10 a 12.
Ze starších kluků v ulici tehdy bydlících si ještě pamatuji Otu, Mirka a Dobrana. O Otovi se vědělo, že měl funkční pistoli i s náboji. Byl štíhlý a hezký. Uměl stavět letadla, která se zástupem obdivovatelů pouštěl "na velké louce". Později emigroval do Kanady. Jeho sestra Lída, byla v našem věku. Postavou se nám velmi podobala, byla tmavá, divoká, byla s ní "sranda" a byla právoplatným členem ve všech bojích hrách i sportech. Jako dívka měla v té době naprosto výjimečné postavení. Až do určitého věku, nevím kdy to přesně bylo, ale bylo to ohraničené jejím sdělením, že bychom "si to mohli ukazovat".
Posledním ze Sládkové 10 byl Tonda. Říkali jsme mu "Tonič", "Karas"a ještě mnoha dalšími přezdívkami. Důvodem té rozmanitosti, byli jeho šílené nápady. V každé situaci něco zkazil, ale vždy tak, že z toho byla komedie. Stále něco vynalézal, spravoval a montoval. V mancardě, která ke každému bytu patřila měl neuvěřitelnou sbírku "cajků", tedy drátů a dalších součástek ze všeho možného. Své kolo, které bylo snem každého z nás a ne všichni ho měli, si Tonda přizpůsobil tak, aby s ním mohl jezdit po schodech a co nejčastěji "bourat". Tonda vynalezl také drátové spojení mezi jednotlivými balkony v domě, kdy systém lanovky předával zprávy napsané a uložené v krabičce. Ty zprávy, které pro jistotu také na sebe s Ivanem či Lídou z balkonu křičeli. Karas byl prostě Karas. Nic nedokázal jako my ostatní, ale nikdo nedokázal to, co on.
A pak už byla Sládkova 12. Tady kralovali Frábové. Byli čtyři. Mirek, Petr, Pavel a Vráťa. Mirek patřil mezi ty starší. Pamatuji si jen, že kamarádil s Otou, a že obdivovali všechno americké, což už počátkem padesátých let bylo hodně divné. Frábové byli chudí, to jsme rozlišovali i my kluci. V té ulici a v té době, na tom byli skoro všichni stejně, ale oni byli chudí. Jejich otec dělal u vlakové pošty, jeho paní byla jako skoro všechny ostatní maminky doma. Byla strašně hodná a mírná a do dnes si nedokáži představit jak to dělala, aby ty čtyři kluky zvládla. Nikdy jsme jí neslyšeli křičet nebo na kluky nadávat. Kluci to byli "Fráberčata". Petrovi jsme nařekli jinak něž Číča". Jak to vzniklo, už nevím. Číča byl stejně starý jako já, ale byl ještě hubenější a malý. Měl však sílu, protože musel pracovat na zahradě. Uměl spravit všechno, co jsme jako kluci potřebovali.
Po starším Mirkovi měl Číča jako první v ulici červené tříčtvrteční dámské kolo. O tohle kolo jsme všichni ostatní po dlouhou dobu žebrali. Alespoň na jedno svezení v ulici. Myslím si, že to bylo právě tohle kolo, na kterém většina z nás poprvé zkoušela jezdit. Číča uměl být strašně vzteklý, což byla obrovská výhoda při válkách s Gorkáky. Jako jediný z nás se uměl tak rozvzteklit na nepřítele, že začal brečet. A když Číča brečel a z nosu mu tekla dlouhá zelená nudle, kterou vždy těsně před ukápnutím na zem obdivuhodně rychle vtáhl někam zpět, tak to šlo do tuhého. Řítil se bezhlavě vpřed a my za ním. Když brečel Číča, začali postupně brečet i Pavel a Vráťa. Vráťa měl vždy největší nudli, i když byl ještě úplně malý a šišlal. Často mu tekla nudle i když nebrečel. To jsme ho pak zlobili tím, že jsme mu říkali, aby se vysmrkal. Dobře jsme však také věděli, že Fráberčata kapesníky nemají.
Vráťa se po našem připomínání, aby se vysmrkal vztekal a nesmrtelnou se stala jeho odpověď: "vuači tě kopnu do kuuíí". Zbývá už jen představit Sládkovou 14. Tady bydleli Hejsovi a Čeňsovi. Čeňsovi měli jednoho starého kluka a druhý syn se jmenoval Oldřich. Pro nás "Olánek", jak na něj volala maminka. Olánek byl stejně starý jako my. Byl sečtělý, rozumný, klidný, nemluvil sprostě jako my ostatní, krásně kreslil, hrál na piano a vyráběl si vždy ty nejhezčí zbraně. Uměl skvěle pusou napodobovat zvuk výstřelu pušky. Olánek nikdy nevyráběl samopal či kulomet. Vždycky jen pušku s bodákem.
Vašek Hejsů měl krásné figurky německých vojáků, hrálo se u nich doma loutkové divadlo, na které chodili všechny děti z ulice. Jako kluk se proslavil větou vyjadřující a popisující jeho způsob jízdy na kole. Ta věta zněla: "pomaloučku do vostrýho". Od té doby mu nikdo jinak nařekl. Ta věta byla jeho přezdívkou. Tak vidíte, kluky z ulice "Sládkova" už znáte.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře