Kluci z ulice 7.

26. březen 2009 | 14.12 |

                                        
Výpravy a husitské klání....
Jako bráchové i jako kluci z  ulice, jsme toužili být stále spolu. Každý z  nás však někdy rozhodně nechtěl být jednou s Číčou, jednou zase s některým z  jeho bratrů. Pak jsme zase nechtěli kamarádit s kluky Pekárkovými či s Karasem. Pamatuji, že jsem se několikrát "úplně nadosmrti" nepohodl s Ježkem, podruhé s Robertem Krausů. Několikrát jsem se z některým z nich popral. My všichni ze Sládkovky jsme ale žádní rváči nebyli. To se tenkrát nenosilo. Hádali jsme se, "válčili" jsme mezi sebou, rozbíjeli si hlavy kameny, ale moc jsme se neprali.
kluci1Utkvěla mi v paměti moje rvačka právě s Číčou. Bylo to na začátku území rašeliny. Začalo to nějakými nadávkami Pavla nebo Vráti Fáberů. Nadávali Edovi a pak jej Pavel s Vráťou napadli. Snažili jsme se je od sebe odtrhnout, ale nastala zajímavá situace, kdy kluci Fáberovi nesnesli, aby jeden z nich byl bit. Ti zbývající se vždy postupně rozbrečeli a stávali se velmi silně navztekaní. Čím více sílil jejich brekot, tím více jim tekly nudle z nosu. Posmrkávali a bezhlavě se vrhali znovu a znovu na protivníka bez ohledu zda byl silnější nežli oni. Tahle jejich pevná soudržnost se nám jako partě kluků mnohdy vyplácela, protože často strhli do útoku ostatní. Tenkrát se Pavel přestal prát s Edou, ale já se ho chtěl zastat a tak jsem se najednou rval s Petrem, tedy Číčou. Mlátili jsme do sebe jak nám síly stačily. Myslím, že jsem tenkrát vyhrál, ale nebylo to nějak přesvědčivé. Rvačka skončila asi proto, že už jsme oba nemohli víc při tom klání brečet. Potom jsme se nějakou dobu vzájemně nenáviděli.
Téměř stejně proběhla moje rvačka s Karasem, Ježkem, Olánkem a kluky Pekárkovými. Tyto pranice si pamatuji jen matně, bez nějakých podrobností. Ani dnes jsem však nezapomněl, jak jeden ze straších kluků, navíc pěkný tlusťoch, jménem Škoula mi dal pro nic za nic takou facku, že jsem odlétl několik metrů. Možná jsem měl tenkrát nějaký lehký otřes mozku, protože jsem se pak pozvracel.

Možná to však bylo žalem a pocitem bezdůvodné křivdy, kterou jsem utrpěl.

Jedna z našich výprav měla husitský námět. K tomu nás tenkrát přiměl Olánek. On již tenkrát hodně četl a jak jsem už sdělil, pěkně maloval. Ukazoval nám své výkresy. Na všech byly nějaké válečné scény. Téměř vždy na nich byli klečící či utíkající vojáci. To byla věc, kterou nikdo z nás nakreslit nedovedl. Naši vojáci byli placatí a jejich nohy a ruce trčeli od těla. Olánkovo vojáci měli navíc na hlavách přilby, co jsme neznali. Byli to anglické nízké ploché přilby, které se nám nelíbily právě pro tu plochost. Olánek nás poučoval, že stejné přilby měli i naši vojáci v Anglii a v SSSR. Výjimkou z těchto kreseb byl však výkres, kde se mordovali husité a křižáci. Nás to velmi zaujalo. Vlastnili jsme totiž téměř každý šavli či nějaký mečík nebo alespoň dýku. Vyrobili jsme si štíty z velkých poklic na kotel, co se v něm v prádelnách každého domu vyvařovalo prádlo. Někteří měli kovové poklice z  velkých hrnců. Pomalovali jsme je husitskými kalichy nebo pro křižáky křížem.
Olánek samozřejmě všechno pečlivě kontroloval a poučoval nás co máme nebo nemáme v těchto přípravách dělat. Všichni kluci měli šavle, meče či kordy. Několik se rozhodlo pro kopí a luky. Jen Olánek zvolil jak se později ukázalo, zbraň nejstrašněší, husitský palcát. Ten získal tak, že zagarážema vyhledal ojnici z  nějakého osobního vozu, která končila ozubeným převodovým kolem o průměru dobrých patnácti centimetrů. Tahle zbraň vážila nejméně pět možná více kilogramů. Výroba zbraní nám zabrala třeba i několik dnů. Ona vlastně ta výroba a to, že jsme si povídali o tom, co všechno budeme dělat a jak to bude probíhat, byla na všem to nejhezčí. Měli jsme dětskou fantazii. Ba co více, měli jsme klukovskou fantazii. Když byla výroba štítů, přileb a částí brnění hotová, když už nebylo co plánovat, rozhořela se uprostřed Sládkovky bitva.
Zpočátku jsme sice měli určeno, kdo je husita a kdo křižák, ale hrozně rychle se to zvrtlo v krutou bitvu všech proti všem. Meče a šavle narážely s třeskotem o prádelní poklice tak silně, že rodiče začali vykukovat z oken a křičet na nás "ať toho hned necháme". Řvali jsme "jako když nás na nože bere nebo jako tuři", říkala později naše maminka. Několik středověkých bojovníků si drželo různé části svých udatných těl. Syčeli bolestí od zásahu šavlí do ruky. Brnění vyrobená z koženky, kterou jsme vyřezali z autobusových sedaček ze zagaráží, mnoho nechránila. Jeden husita se držel za břicho, protože se špatně kryl a křižácké kopí jej zasáhlo do žaludku. Já jsem se dostal do osobního souboje s Olánkem, který coby husitský hejtman postupoval se svým kovovým palcátem nezastavitelně vpřed. Máchal jím vpravo, vlevo. Ozývalo se praštění štítů a také " auu, ty vole!"
První ránu Olánkova palcátu jsem sice svým štítem odrazil, ale vzápětí po jeho dopadu na prádelní poklici mi zdřevěněla levá ruka tak, že mi bezvládně klesla dolů. Druhý úder palcátu se zcela volně uhnízdil uprostřed mé hlavy. Uviděl jsem miliony rozžhavených jisker a měl pocit, že mi hlava puká jako meloun, do kterého se uhodí kladivem. Nějakou chvíli jsem nic neviděl ani neslyšel a procházel se v husté tmě. Nevím za jak dlouho, ale asi "za dost dlouho" jsem slyšel nešťastné Olánkovo omlouvání se. Olánek ač stejně starý jako já, byl o dvě hlavy vyšší a také téměř o polovinu mého těla těžší. Ale Olánek byl "velmi slušně vychovaný". Také se asi lekl toho, že mi z hlavy stříkala krev a nemohl jsem se chvíli ani postavit.
Druhá verze této události se liší tím, že jsem s Olánkem coby husitským hejtmanem vůbec osobně nebojoval. Stál jsem prý k němu zády, a když se hejtman rozpřáhl k dalšímu smrtícímu úderu, jeho palcát při nápřahu v rovině jeho zad zasáhl temeno mé hlavy. Ostatní už je shodné. To znamená, že Olánek mne s ostatními bojovníky dopravili domů. Maminka se zděsila, protože jak pravila "dyť máš díru v hlavě a s tím se musí ke Smrčkovi". 
MUDr Smrčka byl lékař, který měl ordinaci na rohu styku ulic Sládkova, Brožíkova, Moskevská. Pan doktor řekl jenom "no nazdar" a začal velmi rychle vyndávat kleštěmi smotky gázy. Tak jsem odpověděl "dobrý den", a vzápětí se v jeho ordinaci pozvracel. Jak už jsem uvedl, co moje paměť sahá ve svých klukovských letech jsem zvracel při každé bolístce. Musím ale dodat, že nevím dodnes zda to bylo tou ranou nebo jen tak, abych dodržel tradici.
MUDr. Smrčka pracoval rychle a přesně. Ránu vyčistil, nacpal mi do ní gázu a zavázal mi hlavu. "Šít to nebudeme maminko," řekl energicky. " Pozítří s ním přijďte na převaz a koho tam ještě máme a pak to tady trochu setřete sestři. " Tak takhle nedůstojně skončila naše klukovská výprava do období husitských válek.
Rádi jsme chodili do tuhnických lesů. Les byl plný tajemných věcí a stále nových a nových nálezů. Jednou to byly již vzpomínané nejrůznější součásti výzbroje a výstroje převážně německé armády. Jindy to byly okopy klikatě se vinoucí mezi stromy. Tyto "zákopy" byly někdy až několik desítek metrů dlouhé a ústily do polorozbořených "bunkrů". V zákopech jsme nacházeli hliníkové "ešusy" německé tiskoviny a další a další věci.
My jsme tenkrát všemu rozuměli a bylo nám jasné, že zákopy a bunkry zde udělali "banderovci". Měli jsme představu, že to bylo ještě zcela nedávno. Bylo nám jedno, že oddíly generála Bendery vůbec v západních Čechách neoperovaly. Tuhnickými lesy se dalo projít až na nynější Vítkovu horu v blízkosti letiště Olšová Vrata. Zde stála poměrně velká vilka, která sloužila zřejmě k  ubytování německých výsadkářů nebo k jejich výcviku. Byla tu i "dráha pro paragány" jak jsme to nazývali. Uvnitř vilky bylo neuvěřitelné množství výsadkářských postrojů, různých karabin a karabinek s přezkami, které nás uváděly do vytržení. Byla zde také podle tehdejšího klukovského vidění "ohromná" hromada kotlíků a jídelních misek, příborů a "futrálů" na ně. Tady se daly najít i zachovalé dýky "hitlerjüngen".
Protože z domova tj. ze Sládkovky na Vítkovu horu bylo asi něco k deseti kilometrům, dostali jsme se na toto místo jen dvakrát. Ale stálo to za to. Dodnes mám jeden z kotlíků na své zahrádce a sůl nabíráme doma lžičkou, která má na zadní straně říšskou orlici.
Les měl pro všechny kluky i jiná poetičtější kouzla. Samozřejmě jsme do něj chodili na "čistě objevitelské" výpravy. To znamenalo, že jsme se pouštěli do lesní zeleně různými cestami a cestičkami. Někdy i mimo ně. "Vynalézali" jsme různé zkratky a cílem vždy bylo vrátit se co nejpřesněji nad Tuhnice. Někdy se nám to nepovedlo a pak jsme "vylezli" nad Doubím, u přehrady v Březové nebo i nad kolonádou. Celkem bezpečně jsme ovládali vzdálenosti do pěti kilometrů. Orientačních bodů bylo hned několik. Tak za prvé "hájovna". Potom různá památná místa, která zde stála co Karlovy Vary byly objeveny jako lázně. U Kapličky, Na Rozcestí, U Obrazu a samozřejmě sv. Linhart.
Tyto orientační body byly však příliš obyčejné a "našel je každý". My se raději řídili tím, zda jsme již minuli "malý rybníček" nebo "velký rybníček". Výchozím bodem vstupu do lesa byla takzvaná "osumnácka", což byl vodojem označený štítkem č. 18. Odtud se mohlo jít "k jeskyni". Opravdu zde na vrcholu skalnaté části lesa byla dost dlouhá chodba ve skále. Z počátku široká i pro dva kluky tak, že se mohli i postavit, ale chodba se stále zužovala a snižovala. O jeskyni však později a samostatně, protože sehrála důležitou úlohu v jedné z těch šílenějších příhod co vám vyprávím.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře