KLUCI Z ULICE 8

5. duben 2009 | 11.48 |

8.
Housličky pana Tydlitáta a Pavka Morozov.
Do základní školy jsme s bratrem začali sice chodit v Karlových Varech-Rybářích, ale odtud mnoho vzpomínek nemám. Vzpomínám si jen, že svoji učitelku, která byla mladá a hezká jsem měl rád tou obdivnou láskou malých žáků. A vzpomínám si na ni proto, že mi utkvěla v hlavě situace, kdy jsem o přestávce utíkal chodbou školy a křičel po vzoru těch starších žáků na jednu dívenku ze třídy "ty kurvo". Paní učitelka, kterou jsem tolik obdivoval a jenž šla za mnou po chodbě mne okřikla, zastavila a dala mi slušných pár facek. Byla chudinka tolik rozčilená jednak tím co slyšela, ale ještě asi více tím, že se neovládla a jednu mi ubalila. Snažila se to potom nějak zachránit, držela mne okolo ramen, hladila po hlavě a ptala se, zda vůbec vím, co to slovo znamená. Já si pamatuji jen na ten krásný pocit, když se mne dotýkala a pamatuji si také, že jsem po pravdě odpověděl, že nevím. Musel jsem slíbit, že to "už nikdy v životě neřeknu".
Vybavuji si tuhle jedinou vzpomínku své návštěvy základní školy v Rybářích kam jsem chodil až do druhé třídy nežli jsme se přestěhovali do Tuhnic. Vybavuji si ji proto, že jsem téměř shodnou situaci zažil potom daleko později, někdy v sedmé třídě. Tenkrát jsem onen výraz použil jako zvolání na jednoho z hochů v ulici Sládkova. Kolemjdoucí paní, která nemohla neslyšet, mi trhla facku bez jediného zaváhání. K tomu přidala stejný dotaz, zda vím, co to slovo znamená. Vím přesně, že jsem ani tehdy pravý význam neznal. Dostalo se mi poučení, že je to ta nejsprostší nadávka, kterou může muž ženě říci. Dozvěděl jsem se také, že "ona" dává mužům lásku za peníze. Nicméně, ani potom jsem ještě nepochopil, co že jim to vlastně "ona" dává.
škola
Na zahradě základní školy v Tuhnicích. Pan ředitel Tydlitát a 5. třída
Po našem přestěhování jsme po prázdninách v roce 1949 šli poprvé do nové školy. Dnes, ti kdo jí pamatují, nazývají bývalá nebo stará tuhnická škola. Objekt této školy je dosud na Západní ulici vedle bývalých Technických služeb. V této škole byly třídy do pátého ročníku. Celé škole vládl od konce války pan ředitel Tydlitát.

 Pan ředitel byl vysoký, shrbeně předkloněný dopředu. Na nose měl brejličky a nosil housle ve futrálu pod paží. Děti jej milovali, ale měli z něj i značný respekt. Pan ředitel učil hudební výchovu a něco jako občanskou výchovu. Alespoň ještě v roce 1950. Potom občanskou výchovu převzala ruštinářka a fanatická stalinská komunistka Hrádková. Nikdo jí neřekl jinak nežli "baba Hrádková". Byla ošklivá, před důchodem, posedlá pionýrskou organizací a zlá. Měli jsme z ní strach. Baba Hrádková zařídila, že jsme měli téměř stoprocentní pionýrskou organizovanost. Nebýt pionýrem, znamenalo být "vyvržen z kolektivu", jak často říkala. Pionýrský slib se prováděl jako slavnostní akce, dopodrobna nastudovaná. Vlastním jednu krásnou fotografii, právě z tohoto slibu. Celá třída je v bílých košilích a s rudými šátky na krku. Mne dodnes dojímá, že na nohou jsem měl nové lesklé gumové holínky "gumáky". Skupinová vedoucí pionýrské organizace byla mladá a krásná. Dovedla nás "motivovat" a zblbnout. Nebýt pionýrem, bylo tedy k nepřežití.

pionyrimali
Pátá třída – všichni jsou již pionýři, jen čtyřkařky Šimorová a Skřepská mají šátky přechodně "za trest sejmuté"
Je pravda, že tohle nadšení se hodně brzy vytratilo. V té době již začaly politické procesy tzv. "padesátých let" a my doma tu více či méně, zaslechli poněkud jiná vysvětlení než od soudružky Hrádkové. Pomalu, ale jistě jsme začali nenávidět všechno sovětské a sovětské pionýry zvlášť. 
Soudružka Hrádková nám občas předvedla své oblíbené číslo "stržení pionýrského šátku před nastoupenou třídou". Bylo to něco, jako se odehrávalo při degradaci carských důstojníků. Třída nastoupila, skupinová vedoucí pionýrské organizace velela pozor ! Provinilec, který měl být potrestán, většinou za nějaký drobný školní kázeňský delikt, musel pochodovým krokem dojít k této "babě Hrádkové". Baba pronesla kratší projev, který měl tento akt zdůvodnit. Nikdy nezapomněla zdůraznit, že soudruh pionýr "Pavka Morozov" položil život a tudíž by se provinilec měl stydět. Skupinová vedoucí šátek rozvázala a "baba Hrádková" jej jedním trhnutím servala z krku odsouzence. Důležité bylo o jaký přestupek se jednalo, a zda se provinilec po projednání doma s rodiči, přišel babě omluvit. Když ano, tak toho Hrádková zase využila a opět před nastoupeným oddílem či třídou šátek slavnostně jako akt znovuzrození uvázala. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že "pionýr si svojí chybu uvědomil, je mu hanba a nechce dělat ostudu Pavkovi Morozovovi".
Pionýři a pionýrky, kteří měli špatný prospěch, protože byli prostě slabší ve výuce, to měli těžké. Nějak moc a vlastně skoro vůbec se nezlepšovali a tak byli bez šátku i dlouhé měsíce. Jen když byla nějaká "akce", kde jsme vystupovali jako oddíl či třída nebo škola, měli najednou všichni své šátky zase na krku. V této škole dostal můj bratr Eďas na vysvědčení "jednamínus" z chování, protože kradl. Šlo o běžnou šlajzací akci popsanou již dříve. Smůla byla v tom, že se s kamarádem Pepíkem Strnadů vypravili do zahradnictví poblíž školy. Zahradnictví nebylo ještě oploceno, právě se zde prováděly výkopové práce pro zasazení sloupků budoucího plotu. 
pionyrii
Hrdí pionýři Eďas a Péťa "pistolka"
Při šlajzání byli spatřeni a i když se dali na okamžitý ústup, který se změnil v  úprk, byli chyceni. Jejich tempo zpomalily čerstvě vykopané díry pro sloupky. Nepomohlo ani, že Eďas při vyšetřování neochvějně tvrdil, že se šli s kamarádem do zahradnictví jenom podívat a když na ně hlídač začal křičet, tak se dali na útěk. On, že zakopl a spadl do připravené jámy pro sloupek. A jak tak padal, že se snažil ještě něčeho zachytit a zrovna na blízku nebylo nic jiného nežli kedlubna a petržel. Na dotaz, proč tu kedlubnu a petržel odnášel v ruce ze zahradnictví řekl, že když už to měl v ruce, tak si myslel, že by to mohl vzít domů, aby mamince udělal radost. Maminka tedy radost z celé příhody, která skončila tou známkou z chování zase až tak moc neměla. Z docházky do 1. – 5. ročník školy si pamatuji již jen třídní učitelku soudružku Severovou. Byla ztepilá, prsatá, pihatá a zářivě rusovlasá. Ta ke svému silnému soudružství a zanícení pro SSSR měla alespoň ty vytrčená prsa a rudé vlasy.
Pan ředitel Tydlitát zůstával dál ředitelem, ale pokud mne paměť neklame, těchto zhovadilostí se neúčastnil. Dával nám různé komické životní rady, dělal si legraci sám ze sebe, své postavy a svých housliček. Později se ukázalo, že některé jeho životní rady nebyly úplně až tak komické. Ještě jako dospělý si pamatuji, že kdo chodil do školy v Tuhnicích, vždy vzpomínal na "starého Tydlitáta", který "sloužil" do roztrhání těla dlouho i v důchodovém věku.
Z let pobytu v tuhnické škole si však celkově pamatuji spíše cestu do školy a zpět. Byla pro nás kluky romantická. Neměli jsme to sice ze Sládkovky daleko, ale šlo se přes území gorkáků, přes železniční přejezd tehdy chráněný závorami a "zelenou uličkou" do budovy školy. Zelená ulička byla stezka mezi ploty sousedních parcel vedle pozemku velké školní zahrady. Na zahradu nás vypouštěli o přestávkách jako dravou zvěř, abychom "se vylítali".
Cesta ze školy vedla často přes velkou louku do míst, kde jsme nacházeli válečnou munici. Někdy také asi od května, ke splavu. Vodárenský jez nás silně přitahoval. Svlékli jsme se do trenek, odložili školní brašny a šlo se pod jez. Prodrali jsme se pod padající proud vody, a když jsme touto stěnou pronikli ocitli jsme se v prostoru pod jezem, kde se dalo volně dýchat. Byli jsme zde ukryti před světem, běhali podél celého splavu a cítili se hrdinsky. Po každém nedovoleném koupání u jezu následovala procedura sušení trenýrek, "aby to doma nepoznali". Trenýrky skoro nikdy nevyschly docela a doma to téměř vždy poznali. Pak následoval zasloužený výprask a to hlavně proto, že maminka se o nás bála a měla proč. Kdyby nás padající voda zpod jezu strhla do prostoru, kde se to jen vařilo, tak nám víry, které se zde dodnes tvoří, nedovolily dostat se na hladinu. A právě tady u tohoto jezu mne Ježek s Číčou učili plavat Ježek uměl prsa, Číča hrabal "čubičku". A já se zde kombinací obou těchto stylů skutečně plavat naučil. Doba do páté třídy byla dobou, kdy jsme chodili oblečeni do punčochových kalhot, na nichž jsme nosili "pumpky". Pod košilemi jsme v zimě nosili různé "nátělníčky" se spoustou knoflíčků s potupným zapínáním na zádech. Na nohách jsme měli černé "gumáky", v létě "kecky". Když mrzlo tak "válenky". Byla to doba strašlivých čepic od "radiovek" počínaje, po kožené "letecké kukly" konče.
Do školy jsme nosili klasické praky a praky "skobičáky". Po kapsách jsme měli ostré střelivo. Měnili jsme patrony německé za patrony ruské. Velkou cenu mělo střelivo americké a dokonce japonské. Věděli jsme, že náboje do německých pušek, které měly na spodní straně číslici 42 jsou svítící. Bylo nám jedno, že jsou plněné bílým fosforem. Dobře jsme však ovládali to "správné škrtnutí" o obrubník chodníku a následné odhození, kdy se náboj rozzářil hořícím fosforem. Jednou jsme cestou ze školy vyhrabali ruční granát. "Vajíčkový", jak jsme odborně říkali pro jeho tvar. Granát jsme přinesli až domů a ve sklepě, kde byl dříve protiletecký kryt, tehdy již předělaný na jakousi dílnu, jsme ho upnuli do svěráku. Náš "tatula"nás vyrušil právě v okamžiku, kdy jsme se pokoušeli jej pilkou na železe rozpůlit, abychom "vybrali tu náplň". Nechápali jsme proč, když na nás začal křičet, má tak vysoký hlas, koktá a je bledý. Pomohl nám vše pochopit při následném vysvětlení, které probíhalo na holý zadek a koženým řemenem.
Do školy jsme chodili vždy s "klíčem". Čím byl klíč větší a měl hlubší vnitřní otvor, tím byl lepší. Klíč byl uvázaný za ouško na pevném provaze asi metr dlouhém. Na druhém konci provazu byl uvázaný hřebík o síle vnitřního otvoru klíče. Do klíče se nalámalo několik hlaviček ze zápalek. Hřebík se zasunul do otvoru. Klíč byl připraven k odpálení. Stačilo už jen najít ten vhodný roh domu, protože klíč se odpaloval právě úderem přes tento roh. Ten, kdo odpaloval, byl navíc skrytý "za rohem". Rány, které se po odpálení ozývaly, byly úžasné. K  naší potěše, ale veliké nevoli ve všech ulicích, kde jsme se pohybovali. Nejfrekventovanějším rohem, byl roh pod přízemním oknem pana Bartoše ve Sládkovce 10. Jednak byl kamenný, a proto nedocházelo k selhání při odpálení, ale hlavně jsme si mohli být téměř jistí, že po výbuchu se vzápětí ozve řev "starého Bartoše". Naše nevázanost byla v té době někdy krutá. A to i přesto, že ve škole na nás ve všech třídách shlížel ze stěn soudruh Stalin a vedle něj usmívající se soudruh Gottwald. Pod bundami jsme měli na krku pionýrské šátky. Co by tomu asi řekl Pavka Morozov ?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře