KLUCI Z ULICE 9

8. duben 2009 | 16.02 |

Výlet na tašovickou sopku.
Od určitého věku, asi tak od páté či šesté třídy našeho klukovství, nás "války" již tak nebavily. Začali jsme, hlavně zásluhou Ježka podnikat různé výlety. Zpočátku to opravdu byly jenom stále se prodlužující výpravy, směřující do stále vzdálenějších končin od našeho bydliště. Málokdy to byl někdo jiný než Ježek, Cápiška čili Ivan Capouchů, kdo určoval, kam se půjde. On to byl, kdo se nejlépe orientoval v tuhnických lesích. Pamatoval si různé cesty a cestičky i místa, kde my ostatní jsme si moc jistí nebyli. Ivan měl doma také mapy podle kterých uměl najít cíl našich budoucích výprav. Uměl dokonce již tenkrát používat kompas. O ty nebyla nouze, protože jsme je nacházeli spolu s dalším válečným materiálem. Vybavuji si, že jsem měl "leteckou buzolu", co se připevňovala koženým páskem na zápěstí. Měla plovoucí střelku, fosforové číslice a písmenka, co ve tmě světélkovaly. Jako kluci jsme měli vojenské celty, ze kterých se dal sestavit stan. Téměř každý měl buď aluminiový kotlík a trojnožku nebo alespoň esšálek čili ešus.
Našich objevených míst bylo nespočet. Přibývala tak, jak se naše výpravy prodlužovaly. Cíl byl vždy tam, kam jsme až na našich cestách došli. Vím ale, že na výpravy jsme se pečlivě připravovali, třeba i několik týdnů. Ježek zkoumal nejvýhodnější trasy a zajímal se i o to, jakým terénem půjdeme. To vše vyčetl z mapy. Číča připravoval stan "áčko" a vše, co k  němu bylo zapotřebí. My ostatní jsme většinou sháněli nějaké vhodné jídlo, které si na cestu vezmeme. Tady byla škála výběru dost úzká. Vždy šlo o "nějaký chleba" a časem jsme "vynalezli" polévkové kostky. Tehdy existovaly tři. Gulášová, hrachová a hovězí s nudlemi. Každý, kdo se výpravy účastnil měl nějakou osobní zvláštnost, kterou sebou na cestu bral. Hodně jsme tenkrát četli "Junáka" a "Vpřed". Vybavovali jsme se proto tzv. KPZ – krabičkou poslední záchrany. Bylo zajímavé, co vše jsme do těch různých krabiček dle doporučení z časopisů dávali. Nesměl chybět patentní zapínací špendlík, jehla s nití a rezervním knoflíkem, několik sirek a kousek škrtátka, kousek motouzu, "špaček" tužky a kousek papíru. Do KPZ se vkládal i lístek s adresou majitele. Vím určitě, že jsem ještě kromě KPZ nosil malou lékárničku, kterou jsem si sám vyrobil. Nosili jsme dýky, nože, opasky s karabinami, chlebníky a batohy. Brali jsme si na cesty i baterky od těch placatých až po "šajnovky" na monočlánky.

Vrcholem byla baterka vojenská s barevnými měnitelnými skly.

sbrachou
S bráchou v době výpravy na tašovickou sopku
Na opasky jsme si věšeli polní lahve, které měly khaki obal či obal z vojenské plstě. V oblibě byly i hliníkové hrnečky zavěšené též na opasku. Někteří "srabíci" měli přibalenou pláštěnku, co jim zřejmě vnutili jejich maminky.
Jedna z našich "velkých výprav" měla za cíl Tašovickou sopku. Toto místo v okrajové části Karlových Varů bylo pro nás kluky "daleko" a navíc bylo opředeno určitým tajemnem. Ze školy jsme již věděli, co to jsou sopky. Těžko jsme si však dokázali představit, že jednu takovou máme i na dohled od našich domovů. Věděli jsme už také, že za tašovickou je západ. Právě za ní zapadalo slunce. Mnohokrát nám při našich toulkách v tuhnických lesích pomohlo, že jsme mezi stromy viděli slunce, které se chystalo schovat za vrchol této bývalé sopky. Bylo-li slunce nad tašovickou po levé ruce, tak po pravé ruce šikmo nebo kolmo dolů se muselo dojít do Sládkovky. Ještě i dnes, když jsem na houbách se řídím podle slunce nad tašovickou.
klucizmenseneK výpravě na sopku nám ostatním Ježek vnutil i účast jeho spolužáka ze třídy Gustu Bulína. Bulín byl gorkák jako poleno, ale byl ze "slušné" rodiny. Nemohu si vzpomenout, proč jsme s jeho účastí souhlasili. Asi proto, že nás Ježek vzal "k němu domů". Bulínovi měli pěkný velký byt a Gusta měl spoustu hraček a v té době již modelařil. To bylo pro nás neodolatelné lákadlo. Možná jsme souhlasili proto, že Ježek jako hlavní organizátor výprav, byl pro nás ostatní nepostradatelný. Možná se už v té době otupila válečná nenávist a nesmiřitelné nepřátelství nás pošťáků vůči gorkákům. Ve výpravě kromě Ježka, Gusty Bulína, Eďase a mne, byl ještě Číča a Pavel Fáberovi, Karas a Robert Krausů zvaný Róba. Šlo o výpravu jednodenní s tím, že si na tašovické uvaříme. Výprava měla i objevitelský a badatelský cíl. Byli jsme hotovi prozkoumat sopečný kráter, který jsme si ve své fantazii představovali snad ještě trochu rozžhavený. Věděli jsme dopředu, že tam někde musí být i ztuhlá láva. Chtěli jsme najít i nějaké vzácné kameny. Trochu nás sice mátlo, že ze Sládkovky vypadala tašovická jako ani né moc velký, zelenající se kopec. Já osobně jsem však věřil, že na druhé straně bude ten kráter. Vyrazili jsme brzo ráno vybaveni a připraveni na všechny události. Měli jsme sebou i horolezecké lano, které přinesl právě Gusta Bulín. My ostatní jsme měli okolo pasu alespoň dostatečný kus prádelní šňůry, kterou jsme doma odřízli mamince. Po návratu jsme za to s bráchou dostali vyhubováno.
Cestu naplánoval Ivan oklikou. To znamenalo, že jsme šli tuhnickými lesy, sešli v Doubí, přebrodili jsme řeku Ohři a ocitli se ve čtvrti Tašovice. Kdybychom se z Doubí dostali pod vrchol Pradědu, tak bychom měli asi stejné pocity. Nikdy jsme v tomto místě ještě nebyli a všechno bylo neznámé. Viděli jsme před sebou ten pro nás tajemný vrchol, a takhle zblízka byl najednou opravdu dost vysoký. Bylo k němu však ještě také "dost" daleko. Cesta k vytouženému kráteru však vedla přes uzavřený vojenský prostor, obehnaný výstražnými cedulemi POZOR ! VSTUP ZAKÁZÁN – VOJENSKÝ PROSTOR-OSTRÉ STŘELBY! 
Teprve teď jsme si uvědomili, že jsme často slyšeli jednotlivé výstřely i dávky z automatických zbraní, právě ze směru od tašovické. Myslím si však, že jsme ale také všichni byli přesvědčeni, že se střílí v kasárnách ve Dvorech. Také jsme si vzpomněli, že jsme věděli z vyprávění, že je zde tankodrom. Krajina byla rozježděná od pásů vojenské techniky, nad našimi hlavami byly na ocelových lankách zavěšené malé plechové siluety letadel, poďobané zásahy od kulek. Naše zklamání z toho, že se nedostaneme k cíli své cesty bylo obrovské. Měli jsme strach z toho, že nás zde chytí. Měli jsme ale také pěkný vztek, že nějaká střelnice, na které se ani zrovna v ten čas vůbec nestřílí zabrání tomu, abychom objevili něco neznámého v kráteru sopky. A navíc jsme si každý chtěli odnést kousek té lávy. Chvíli jsme o všem přemýšleli, ale zakrátko jsme byli rozhodnuti. Touha po nových zážitcích, touha po poznání byla silnější nežli nějaké cedule a obava ze zadržení nebo z toho, že šlápneme na minu. V žaludku nám už kručelo a představa, že si neuvaříme, nás hnala kupředu na vrchol sopky.
Odměnou nám byl krásný výhled na Karlovy Vary z perspektivy, kterou jsme ještě neznali. Nahoře byla skutečně jen skála, jakoby kolmo rozříznutá směrem dolů. Všechny kameny měly divnou barvu. Nám bylo jasné, že je to tím, že se jedná o tu lávu. Byly šedočerné, některé měly nažloutlé žilkování. Ihned jsme učinili vědecký závěr, že se jedná o síru obsaženou v pyritu. O pyritu jsem ze školy věděl, že je to jako zlato, ale není to zlato. Vybírali jsme stále nové a nové a ještě lepší kameny. Drželi je v rukách a všem se nám zdálo, že jsou ale nějak trochu teplejší, néé?? Každý jsme si vybral několik kousků, které si odneseme domů. Někdo přišel na nápad, že bychom se mohli po svahu spustit pomocí lana směrem dolů hlouběji do kráteru. Ve skutečnosti šlo o spuštění z jedné kolmější strany vrcholu do hloubky asi 10 metrů. Na toto místo jsme se mohli pochopitelně pohodlně dostat sestupem po cestičce, která tam vedla. To bychom však v žádném případě nemohli připustit, abychom na dno kráteru šli po nějaké cestičce. Nejlehčí z nás Číča, byl připoután k lanu Gusty Bulína a pomalu spouštěn ostatními co s vypětím sil lano drželi. Když dosáhl dna kráteru, musel zase vyběhnout cestičkou vzhůru, aby další člen výpravy mohl být tentokrát navázanými prádelními šňůrami spouštěn. Při třetím spouštění prádelní šňůra dřená o skaliska kráteru praskla. Tak jsme raději dalšího spouštění zanechali. Na řadu přišlo jídlo. Nebylo to nic snadného. Rozhodně jsme si chtěli uvařit a né sníst krajíc chleba s máslem. Číča měl jen s povidly.
Na vrcholku kopce foukal silný vír. Dříví na rozdělání ohně bylo také poskrovnu. Měli jsme i obavy, aby nás stoupající kouř neprozradil. Přesto jsme se dali do pilného sběru uschlých kusů větví z toho malého množství keřů, které zde byly řídce roztroušeny. Rozdělali jsme oheň, přistavili nad něj trojnožku a zavěsili kotlík. Vodu šlo použít jen tu, kterou jsme měli v polních lahvích. Rozhodli jsme se, že polévku uvaříme společnou pro všechny. Jenže se ukázalo, že máme jak gulášovou a hrachovou, tak také hovězí s nudlemi. Navíc gulášová a hrachová byly v kostce a hovězí s nudlemi byla v pytlíku. Chvíli jsme se hádali o tom jakou, ale pak jsme tam vrazili obě kostky i ten pytlík. Polévka byla hustá, voněla, barvu měla dost divnou a k dokonalosti jí chyběla jen krabička s olejovkami, kterou do ní chtěl přidat Karas. Protože Karas nikdy nemluvil jinak než ve srandě, jeho návrh nebyl přijat. Když jsme polévku kolektivně z kotlíku snědli, každý se svým jinak namazaným chlebem včetně těch Číčových povidel, seděli jsme v klidu u ohýnku.
Tehdy se Gustav Bulín vztyčil a pronesl tu památnou řeč, jenž dala vzniknout jeho přezdívce, které se už nezbavil. Vysvětlil nám, že on nám za tu polévku může dát kousek masa, a že si na to maso přinesl i pánvičku. Vzít si na výpravu sebou pánvičku, to nám připadalo jako naprosto šílené. Gustík, jak jsme mu později říkali, vyndal ze svého dost objemného ruksaku krásnou, lesklou, měděnou pánev s dřevěným držadlem a nakrájené kousky pečeného vepřového masa. Mohli jsme se zbláznit smíchy. Popadali jsme se za břicha a váleli se po zemi. Roba pronesl: "Já se poseru, von má pánvičku!" Gustík byl chudák celý červený studem, že se mu smějeme. On to určitě myslel dobře, chtěl se nám nějak odvděčit, že jsme jej vzali sebou a dát něco jako protihodnotu za tu naší "hrachovohovězígulášovku". Maso jsme snědli i bez pánvičky, protože mezi tím, co jsme se chechtali a váleli se po zemi a znovu do omrzení opakovali slovo pánvička, oheň uhasl, protože jsme nepřikládali. Ale od této chvíle Gustíkovi nikdo z  nás ani po létech neřekl jinak nežli pánvička.
Špinaví, místy odření, utrmácení a s batohy naplněnými "vzácnými kameny a kousky lávy" jsme se vraceli tentokrát již po silnici z Tašovic přes Dvory do Tuhnic. Cesta se nám zdála delší a šedivější, batohy byl těžké, ale nikdo se nesnížil k  tomu, aby z nich vyhodil naše badatelské a objevitelské trofeje. Pomalu se stmívalo, slunce jsme měli stále více za našimi zády a ve chvíli, kdy jsme procházeli již známým územím gorkáků jsme se rozloučili s"Gustíkem pánvičkou". Před námi byla již jen Sládkovka a právě v tu dobu se sluneční kotouč úplně schoval za tašovickou. Nechtělo se mi ani věřit, že jsem dnes na stejném místě s ostatními kluky byl. Maminka nás vítala svým ustaraným "kde jste tak strašně dlouho byli, já tady celý den trnu jestli se vám něco nestalo, to zase ale vypadáte a zase smrdíte od ohýnku a tak se pojďte umýt a najíst, vždyť musíte mít hlad". Ale nezlobila se, to ona říkala vždycky, protože nás měla moc ráda. Na výlet k tašovické nezapomenu nikdy. Od té doby jsme viděl i jiná místa, která byla v dávné minulosti činnými sopkami, ale vždy se mi vybaví tašovická. Mnohokrát, když jsem později pozoroval západ slunce, které se pomalu schovává za kopcem v Tašovicích, vzpomenu si na tašovickou. Všechno zůstalo stejné jako tenkrát, jen tu "hrachovkohovězígulášovku s nudlemi" jsem už nikdy nejedl.
  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře