KLUCI Z ULICE 10.

21. duben 2009 | 16.13 |

Velká bitva.
Již bylo vzpomenuto, že s Gorkáky jsme válčili nepřetržitě a zavile. Důvodem k zahájení bitvy bylo téměř cokoliv. Jednou to byly posměšky, které na nás kluci z  území okolo ulice Gorkého pokřikovali: "Pošťáci, srabáci, pošťáčkové, srabáčkové", jindy to byl drzý průchod nějakého Gorkáka přes území Pošťáků či naopak, Pošťáka přes území patřící Gorkákům. Někdy jsme uhonili osamoceného bojovníka, který se zatoulal do naší ulice. Jindy Gorkáci pořádali zbabělý hon na někoho ze Sládkovky. Takový "odchycený" bojovník měl prostě dost velkou smůlu. Byl zajat, spoután a potupen co možná nejrafinovanějším způsobem. Byl vždy mučen. Brečící, zmazaný, sešlehaný kopřivami, případně ještě něčím ošklivým politý se vracel na svojí základnu.
klucizmenseneNásledovalo dlouhé vyptávání, co s nim všechno dělali. Končilo to vždy stejně. Strašně jsme se naštvali a jednohlasně rozhodli o vyhlášení války. Ke stejnému rozhodnutí dospěl většinou i náš protivník. Chytili ho na území rašeliny, když se vracel z lesa, kde byl na houbách. To, že si Gorkáci troufli číhat v tomto prostoru bylo neslýchané. Jejich bojovníků bylo asi deset on byl sám. Vyřítili se na něho ze zálohy, povalili jej na zem a svázali. To jim ale nestačilo. Svázaného zajatce připoutali ještě k velké bříze nad rašelinovým svahem. Do úst mu nacpali nasbírané houby a aby nemohl křičet o pomoc, zavázali mu ústa kapesníkem. Zajatec sice usilovně brečel, ale nyní s pusou plnou muchomůrky růžové zvané "masák" jenom potichu. Když jim došly jeho vlastní houby, potírali mu obličej muchomůrkou červenou. Přitom jej šlehali kopřivami tak, že se počůral. Po tomto mučení si musel kleknout a prosit je za odpuštění. Musel hlasitě opakovat, "Pošťáci jsou srabáci, rašelina patří Gorkákům a já už nebudu nikdy proti Gorkákům"! Když to předsunutý voj Gorkáků přestalo bavit, nechali jej takto potupeného a zmučeného přivázaného ke stromu viset nad rašelinovým svahem.
"Vrabčák" se nějak zbavil kapesníku, co mu přidržoval růžovku v puse a řval zároveň brečíc "Kucíí, pomóóc, kucíí, pomóóc"! Tak jej zde našla naše průzkumná hlídka, kterou jsme vždy vysílali na rašelinu před tím, nežli jsme tam šli my, Pošťáci.

Celá Sládkovka a Poštovní byla zakrátko na nohou. Svolávali jsme se dům od domu. Nepřipadalo v úvahu, aby někdo zůstal doma. "Gorkáci přepadli Vrabčáka! Gorkáci nakrmili Vrabčáka muchomůrkama! Gorkáci natřeli Vrabčáka rašelinou, počůrali ho a musel jíst kopřivy!" Takové a podobné zprávy letěly oběmi ulicemi. "Bude děsná válka, prohlásil Číča" a zdálo se, že začíná nabírat k brekotu. To bylo neklamným znamením toho, že se vzápětí rozzuří a bude to vážné.

Naštvali se i starší kluci, kteří se již válek téměř neúčastnili. Rozhodnutí bylo rychlé a jasné. Gorkáky je třeba úplně vyhladit a vyhlásit jim totální válku. Nikdo ale nevěděl, jak se taková totální válka vyhlášuje. Běžně jsme se "mydlili" prostě jakmile jsme se potkali. Ale tohle bylo něco jiného. Část vojska Pošťáků se stáhla do břízek, kdy jsme se opevnili. Zákopy, které zde byly již dříve vybudovány se začaly plnit municí, kameny, kusy rašeliny a byl vydán rozkaz nasadit veškerou zásobu kaťuší. Jednotlivci sbírali malé oblázky do praků klasických a plnili si kapsy skobičkami do praků skobičáků.
Několik bojovníků se vybavilo luky. Před zákopy jsme seřízli několik mladých břízek a na jejich kmeny nasadili plechovky a sklenice. Mezi dva silnější stromky jsme upevnili lana spojená koženkou. Do koženky šlo vložit kopí nebo velký kámen. Dva bojovníci tento výmetný prak natáhli a střela silou ohnutých stromků prudce vyletěla do vzdálenosti nejméně sto metrů. Byly připraveny kusy suché rašeliny na kouřové granáty. Každý měl svůj meč či šavli, přilbu či brnění. Mohlo nás být asi dvacet kluků. Těch větších i těch menších. Bylo dovoleno, aby se připojili i "prckové", protože jsme věděli, že někdo bude muset nosit "šutry". Věděli jsme také, že čím nás bude více, tím větší bude naděje, že Gorkáky totálně zničíme.
A byl tu i další důvod, potřebovali jsme co nejvíce hrdel k válečnému pokřiku. Nebývalé množství válečníků nás povzbuzovalo a měli jsme všichni pocit, že je nás nejméně milión nebo alespoň sto.
V té době jsem měl za sebou již nějaké základní pokusy s výrobou "bengálů". To byly pokusy o směsi na bengálské ohně. Později, už jako učeň jsem na tyto pokusy pohlížel značně pohrdavě. Před touto bitvou jsem však měl již vyzkoušeno, že směs manganistanu draselného – hypermanganu s práškovým cukrem smíchaná v poměru 1:1 oslnivě hoří za vývinu hustého bílého dýmu. Věděl jsem také, že směs je nutné naplnit do lahviček od inkoustu. Víčkem vedla trubička z papíru naplněná stejnou směsí. Podařilo se mi připravit tři takovéto zápalné granáty. Ostatní ovšem připravovali klasické hadry napatlané vazelínou či napuštěné vyjetým olejem. Šípy lukostřelců byly omotány těmito zápalnými prostředky a připraveny k vystřelení.
Bylo rozhodnuto, že válka se Gorkákům vyhlásí se vším všudy. Jiří Škoula, Vašek Kroupů, Vráťa Krejcarů, Mirek Fáberů i Ota Tomanů sepsali písemné poselství, které našemu nepříteli oznamovalo jeho podlost, zbabělost a zároveň naše rozhodnutí je vyhladit ze všech míst, která sousedí s ulicemi Sládkova a Poštovní. Někteří navrhovali, abychom vyslali posly s bílou vlajkou a písemné vyhlášení války Gorkákům předali. Velcí kluci však rozhodli, že to není ono. Jak se později ukázalo, oni ti velcí kluci tenkrát tuhle bitvu brali trochu jako legraci a více méně nás dirigovali a hecovali. Byli prostě už ve věku, kdy dobře věděli, že válka je blbost. I taková klukovská.
"Namotejte to na kopí a vražte jim ho do zadku", poradil Mirek Fáberů. Měl tím na mysli efektní způsob předání poselství o vyhlášení válečného stavu. Použili jsme tu první část jeho rady. Vše proběhlo tak, že část "prcků" byla vyslána směrem do ulice Gorkého. Byli vybráni ti, kteří uměli dobře utíkat. Tato malá skupina začala drze a hodně hlasitě vykřikovat "hnusný Gorkáci, srabáci". Na spršku kamení odpověděla krátkým úprkem a opětovným pokřikováním "tak si nás chyťte vy srabáci gorkácký"! Přední voj Gorkáků se tak nezadržitelně přibližoval do míst, kde začínalo teritorium Pošťáků. Zde čekala nejméně dvakrát tak silná jednotka vrhačů kaťuší a prachových granátů. Prckové se na povel rozutekli a vrhači vypustili své nálože. Z druhé řady je podpořili hromadným výstřelem střelci z praků. Skobičky zasvištěly, prachové granáty explodovaly nad hlavami útočníků, jejichž řady zároveň těžce deptaly kvílící kaťuše. Několik Gorkáků s brekotem po přímých zásazích utíkalo domů držíc si postižená místa a kňučíc "to se řekne doma, vy hajzli pošťácký". Číča se dostával do varu a křičel až chraptěl "zdrhaj, zdrhaj, kurvy gorkácký zdrhaj"! My ostatní jsme pomalu ustupovali až na konec Sládkovky a mysleli jsme si, že bitva byla vyhrána ještě dříve nežli pořádně začala. Jenže "prdlajs"!
Gorkáci se rozutekli jenom proto, aby získali posily. Asi za hodinu jsme byli našimi hlídkami upozorněni, že se opět blíží "a je jich děsně moc a samý veliký a vede je Hlaváčková". Hlaváčková byla obávaná dívka pubertálního věku, značně vysoká, hrozně sprostá, kouřila cigarety, nebyla ze slušné rodiny a uměla se šíleně prát. Báli se jí i samotní Gorkáci a tak naštěstí mnohokrát do našich bojů nezasáhla. Jenže dětí Hlaváčků bylo také děsně moc a ukázalo se, že jeden z nich dostal skobičkou do ucha. To pubertální Hlaváčkovou, která vypadala stejně jako "stará Hlaváčková" naštvalo, ostatním Gorkáckým bojovníkům vynadala do podělaných srabů a postavila se do čela mohutného vojska. Dodnes nevím, kde se jich tolik tenkrát nabralo. Mám podezření, že Hlaváčková přemluvila všechny své stejně staré obdivovatele a přitáhla sebou i kluky ze Dvorů a Doubí. "Pánové tohle bude na dlouho", prohlásil Ota Tomanů a učísl si hřebínkem černou pěšinku, když spatřil ten mrak nepřátel. Vzápětí se jednomu z vrhačů podařilo odhodit zapálené kopí na jehož konci bylo poselství o vyhlášení války. Kopí se zabodlo do země v neveliké vzdálenosti od Hlaváčkové. Hořící vazelína se rozprskla do okolí. Hlaváčková sundala psanou zprávu, popošla k ostatním a chvíli se s nimi radila. Rozhostilo se silné ticho. Pak se Hlaváčková vrátila, vytrhla kopí ze země, šlápnutím jej přelomila a zakřičela "zítra ve tři na rašelině, rozbijem vám všem dršky".
Otočila se a se svými nejvěrnějšími odcházela. To vyprovokovalo některé prcky, co přes ty větší kluky moc neviděli a tak se snažili alespoň hrdinským křikem posílit naše odhodlání. "Hajzli Gorkácký, srabácký" ozvalo se pištivými hlásky. Část Gorkáků se nechala strhnout a prudce zaútočila sprškou kamení na naše řady. Mířili dobře. Zakolísali jsme a to je velmi povzbudilo. "Natáhneme hadice, natáhneme hadice" vzkazovali Číča a Ježek. Část kluků předstírala pomalý ústup a druhá část běžela co nejrychleji, kličkujíc mezi domy ve Sládkovce, aby natáhla hadice na kropení zahrádek a připojila je ke kohoutům, jenž u každého domu byly.
Tady musím odbočit. Nikdy se ještě před touto bitvou nestalo, aby Gorkáci pronikli až do Sládkovky. Nejdál se dostali tak na úroveň ulice Poštovní. Tohle náš nepřítel dobře věděl, a navíc nemohl tušit, co je všechno v ulici Sládkova může potkat. Byl to pro něj neznámý terén, nedaly se zde sbírat šutry, špatně se házelo, protože hrozilo nebezpečí rozbití oken a zásahu našich rodičů do běhu událostí. Přesto se tenkrát Gorkáci nechali vlákat do pasti. Pronikli až do poloviny ulice, navíc ze zadní strany domů, kde museli postupovat přes trávníky a zatravněný svah. Docházela jim munice, báli se pořádně házet. Okna jednotlivých bytů se začala otevírat a rodiče vyděšení válečným rykem svých ratolestí také nemlčeli. "Už ať jste odsud pakáži jedna" křičel pan Bartoš. "Klucíí dejte jim na zadek" povzbuzoval nás pan Fábera, který plel záhon mrkve. "Hošíí, že tam na vás pudu" hrozil starý pan Kroupa.
My jsme neviděli a neslyšeli. Na povel jsme otočili kohoutky vodovodů u domů a z hadic vytryskly mohutné proudy studené vody přímo do řad nepřátel. Gorkáci byli zaskočeni naší novou zbraní. Po mokré trávě jim podkluzovaly nohy, padali a byli znovu a znovu skrápěni vodou. Někdo zavelel k hromadné salvě prachovými granáty ze suché rašeliny. Střely explodovaly a na protivníka se snášel rašelinový prach, který se vzápětí pod sprškami vody měnil v mazlavé červenočerné bláto. Gorkáci vypadali strašlivě. Brečeli a prudce ustupovali. "Počkejte zejtra, počkejte zejtra, to uvidíte", vyhrožovali. Tak skončil první den veliké bitvy. Den vítězný, ale nikoliv konečný.
Druhého dne jsme se nemohli dočkat konce školy. Rychle jsme oblékli své tepláky, sebrali osobní výzbroj a táhlo se do války. Starší kluci rozhodli, že se soustředíme v našem opevnění v břízkách a teprve odtud se probojujeme na rašelinu. Bylo to dobře vymyšlené. Již před třetí hodinou jsme měli zprávy, že Gorkáci už táhnou. Oni zase samozřejmě věděli, že jsme v břízkách. Asi jim to dost vadilo, ale pokud chtěli s námi bojovat nezbývalo jim nic jiného, než se pokusit nás odtud dostat. A jim se moc chtělo nás porazit.
Gorkáci pronikli přes zagarážema na cestu ke hřišti esenbák. Opevnění v břízkách bylo vysoko nad nimi. Jejich voje se zastavily a bojovníci bezmocně koukali jak na ně ze stráně silně křičíme "tak pojďte srabáci"! Hlaváčková naoplátku zamůtovala "všechny vás zřezáme" a velela do útoku. Zachovali jsme ledový klid. Jednotliví střelci nasazovali plechovky na seříznuté stromky, stromky ohnuli až k zemi a v pravidelných intervalech vypouštěli své střely. Celá stráň se pokryla prachem z rašeliny. Gorkáci se nemohli pohnout z místa. Kameny, skobičky, plechovky, zápalné šípy a kaťuše se znovu a znovu snášely do jejich řad. Z mých tří manganistanových granátů v lahvičkách od inkoustu se jeden nevznítil, druhému uhořel doutnák, zaprskalo to a nic. "Co to máš za hnusnej šmejd ?" zeptal se Ježek a rychle za sebou odhodil své kaťuše mezi malou skupinu nepřátel, co se krok po kroku probíjela do svahu. Uhnul jsem letícímu drnu a zapálil doutnák posledního granátu, počkal až se rozhoří a obloukem jej odhodil až na cestu pod strání. Lahvička dopadla na zem, nerozbila se, poskočila mezi Gorkáky a v další vteřině na cestě zazářilo oslnivé světlo hořící magnanistanové slože. Hustý oblak bílého dýmu zahalil bitevní pole. "Bacha, kuci bacha, maj zápalný granáty" neslo se z Gorkáckých řad.
Číča právě v tu chvíli dokončil složité přípravy k zapálení a vymrštění ohnivého kopí dlouhého alespoň tři metry. Kopí společně s Olánkem, který měl velkou sílu vystřelili z obřího praku dvou mladých stromků. Třímetrový zápalný obr se nesl majestátně vzduchem a zabodl se uprostřed prostoru, odkud náš nepřítel útočil. Bylo to efektní a na Gorkáky to mocně zapůsobilo.
Minuty lítého boje pokračovaly, vlekly se a sil na obou stranách ubývalo. Ubývalo i munice a nadšení. Někteří bojovníci se pomalu začali z bojiště vytrácet. Museli jít nakoupit, dělat úkoly, jít na trávu pro králíky a tak podobně. Velcí kluci se rozhodli, že válku takhle nikdy nikdo nevyhraje. A nerozhodně, že to také nemůže být. " Za hodinu na rašelině, boj velitele proti veliteli" vzkázal nám řadovým vrhačům jeden z našich "velkých kluků".
Nastalo dohadování, kdo se bude za Pošťáky bít. Nemohl to být nikdo z kluků mého věku. Bylo jasné, že Gorkáci vyberou někoho z těch starších. Ale naši starší kluci byli už notně otrávení. "Kašlu na vás, du lepit éro" rozhodl se Ota Tomanů. I někteří další kluci již odešli. Nakonec bylo rozhodnuto, že za nás Pošťáky bude bojovat šavlí Vašek Kroupů. Předem jsme věděli, že tohle rozhodnutí není pro nás dobré. Ostatní velcí kluci odmítli, Vašek kladl ten nejmenší odpor a tak byl zvolen.
Táhli jsme na rašelinu, kde již čekali Gorkáci. Těch zbylo podstatně více než nás a tak i naše bojová nálada odpovídala tomuto nepoměru sil. Jejich vybraný velitel se navíc jmenoval Císař a byl skoro o hlavu větší než Vašek Kroupů. Bylo upřesněno, že se bude bojovat až do konečného vítězství jednoho z  vybraných. Gorkácký Císař měl opravdový meč, náš Vašek nějakou šavli. Císař držel meč oběma rukama a mydlil do šavličky, kterou si k smrti vyděšený Vašek přendával z ruky do ruky. Vašek stále ustupoval, zbraně řinčely, Gorkáci po každém drtivém obojručním úderu vítězně řvali. A pak to přišlo. Vašek Kroupů, srabák jeden se špatně kryl a Císařův meč sjel po jílci jeho šavle rovnou do palce pravé ruky. Vašek zařval, pustil šavli a zhroutil se na zem. Chvíli bylo slyšet jen jeho kvílení. Pak propukl jásot našich nepřátel, kteří si uvědomili, že vyhráli největší bitvu mezi Pošťáky a Gorkáky jaká se kdy seběhla. Jen málo kluků mělo zájem kolik prstů nebo jestli celá ruka bylo Vaškovi odseknuto. Bylo nám to jedno. Naseknutý palec krvácel, Vašek brečel a stále dokola mlel "dyž von byl o moc větší a málem mi usek celou ruku". Nepomáhalo ani jeho další vysvětlování "tak se kuci nezlobte, já šermovat neumím, ale nechtěl jsem aby ste prohráli kontumačně". Bylo nám to fuk. Jednak jsme nevěděli co je to kontumačně a jednak bylo všem jasné, že Vašek Kroupů ke smrdutej srab. Mně to bylo ze všech jasné nejvíce, dokonce jsem litoval, že mu Císař neusekl alespoň celou jednu ruku. A to hlavně proto, že tenhle Vašek v poslední době nějak moc často říká Daně Výborných nějaké kraviny, kterým se ona směje. A to zrovna, když já Danu tak děsně miluji.                                         

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: KLUCI Z ULICE 10. valach 21. 04. 2009 - 18:55