KLUCI Z ULICE 11.

24. duben 2009 | 10.43 |

Hlava za oknem, ťuťalové a větry v láhvi.
Většinu volného času trávili všichni kluci ze Sládkovky "lítáním venku". Přece však zbylo vždy dost času na to, abychom se věnovali i jiným hrám než tomu klukovskému válčení. My s Eďasem jsme měli navíc ještě naší sestřičku Ivanku. Ona se bitev a výprav neúčastnila, ale my jsme nikdy nezapomněli všechno jí barvitě vyprávět. Domácí hry se odbývaly vždy při špatném počasí, při nemoci a na vánoce, když jsme dostali nové dárky. Doma jsme též zůstávali, když nás přepadla vlna vynálezů, zhotovování nejrůznějších zbraní, "přístrojů" a vybavení na objevitelské výpravy. Někdy jsme zatoužili hrát si "s holkama", což znamenalo, že půjdeme do I.poschodí k Výborným.
Museli jsme určitý čas trávit společně s Ivankou a to nás většinou dost štvalo. Musím říci, že jsme jí měli rádi, ale projevy naší lásky spočívaly v dělání mnoha nejrůznějších schválností. Cílem bylo vždy, co nejvíce jí vyděsit. Iva byla jako každá dívka poněkud bojácnější než my kluci a byla také o pět let mladší.
Přežití našich schválností řešila pištivým žalováním mamině a častým brekem. O to více nám lezla na nervy, a o to více jsme se snažili jí vystrašit. Často jsme dostali od maminky pár pohlavků nespravedlivě, protože Ivanka velmi silně pištěla téměř pro cokoliv a nebo jen tak, pro jistotu. Někdy bychom zase zasloužili dvakrát tolik, co jsme ve skutečnosti dostali. Naše oblíbené číslo bylo zavřít sestřičku do peřiňáku, obličejem do peřin. Seděli jsme na skřínce a spokojeně poslouchali, jak Iva kvílí do lůžkovin a ani jí není moc slyšet. Sestřičku jsme po nějakém čase pochopitelně propustili, ale zároveň jí vysvětlili, že jestli půjde žalovat, tak jí znovu zavřeme do peřin. Většinou už žalovat nešla.
s edou a ivou
S bráchou Edou a sestrou Ivankou

4pt">

Jako každá holka se Iva bála much, pavouků, můr, motýlů s utrhanými hlavami a kobylek s odlomenou nohou. Bála se různých zvuků a bála se i představ, které jistě při našem vyprávění měla. Jednou z nejhorších byla takzvaná "hlava". Naše barvité vyprávění o tomto strašidle vzniklo asi, když jsme jednou vyrobili z vydlabaného melounu jakousi podobu lebky. Dovnitř melounu jsme dali zapálenou svíčku. Výtvor jsme umístili mezi dvojitá okna. Večer, při zhasnutém světle v malém dětském pokojíčku, to vypadalo dost děsivě. Naše sestřička z toho měla málem smrt. Od té doby stačilo, abychom jí řekli "podívej se, za oknem na tebe kouká hlava". Bylo opravdu zajímavé, že Ivanka jí tam vždy viděla. Hlavy se prostě Iva už nikdy nezbavila.
Jednou z prvních domácích her na kterou jsem nikdy nezapomněl, byla velmi zvláštní hra, která neměla nějaký přesný název, ale my jí časem pojmenovali na "ťuťali a existnánky". Náš "tatula" nám jako spojový mechanik nosil domů všelijaké zajímavé součástky ze starých, postupně vyřazovaných německých telefonních ústředen. Jednou to byly krásné, chrómem se lesknoucí telefonní přístroje ještě s dřevěnými držátky, někdy jen niklované číselníky, různé pletené šňůry, části měděných vodičů a spousty dalších součástek, které byly pro nás dost záhadné.
Tyto součástky jsme rafinovaně kombinovali s dvěmi dětskými stavebnicemi "Vašek" a Merkur", které jsme s Eďasem vlastnili. Šlo o jednoduchou dřevěnou stavebnici s dírkami vyvrtanými v jejich obdélníkových dílcích a o stavebnici, která měla kovové díly a šroubky s matičkami. Hra na ťuťali a existnánky spočívala v tom, že jsme měli celou velikou krabici zvláštních žlutých a bílých součástek. Dnes vím, že to byly německé výplně jednotlivých zdířek z telefonních ústředen. Prostě konektory. Byly asi pět až deset centimetrů vysoké s kulatou základnou o průměru jednoho či dvou centimetrů. Pyramidálně se zužovaly až do tenké špičky. Měly tři, jen v detailech se lišící tvary. Nejvyšší a žlutou součástku jsme pojmenovali "verfonkovač". Druhá nejvyšší, ale bílá se jmenovala "ťuťal" a ty nejmenší, kterých bylo nejvíce, dostaly název "existnánky". Tyto součástky naplnily hodiny a hodiny našich her. Vymýšleli jsme si s nimi velmi dramatické příhody, které jsme jeden druhému nahlas vyprávěli. "Existnánky" se řadily do dlouhých zástupů a tvarů, prožívaly různá příkoří, protože jejich velitel bílý "ťuťal" byl nepředstavitelně krutý.
Za sebemenší vybočení z řady nebo když některá z "existnánek" upadla, je nechával bez milosti popravit. Poprava probíhala tak, že jsme vzali dřevěný obdélníček stavebnice a do jedné z dírek v nich musela "existnánka" strčit hlavu – špičku součástky. "Ťuťal" potom zavelel a my jsme s chrupnutí špičku – hlavu ulomili. Postupně přibývalo součástek s odlomenými vrcholy. Potom zasahoval nejvyšší "verfonkovač" a udělil nešťastné "existnánce" milost. Byl však spravedlivý a neponechal bez trestu krutého "ťuťala". Ten byl také popraven, ale musel se použít jiný díl dřevěné stavebnice, protože "ťuťal" měl hlavu o dost tlustší. Přibývalo i nepoužitelných součástí stavebnice, protože jejich otvory se rychle plnily hlavami popravených. Hra skončila po několika týdnech či měsících. Nejprve došla zásoba "ťuťalů" a pak i "existnánek". Ty s ulomenými hlavami nás už nebavili.
S bratrem Edou jsme měli další oblíbenou domácí hru, kterou bych mohl nazvat "kdo bude dříve mrtvý". Spočívala v tom, že v libovolné chvíli jeden z nás v okamžiku, kdy chtěl tuto hru hrát silně zakřičel "kdo bude dřív mrtvý"! Potom následoval předstíraný útok. Čímkoliv, co bylo po ruce. Samozřejmě, "že jen jako". Jako jsme pusou vystřelili, jako jsme druhého probodli mečem, kopím, střelili lukem. Vítězil ten, kdo byl rychlejší, lépe se kryl nebo se déle hádal o to, kdo byl rychlejší, lepší či se lépe kryl. Jednou byl Eďas hodně rychlý a s výkřikem "kdo bude dřív m......" namířil na mne už ani nevím čím. Nechtěl jsem prohrát a tak moje ruka hbitě popadla nůžky, kterými jsem zrovna vystřihoval nějaké omalovánky. Jenže nůžky se mi nějak vysmekly a dost prudce vyletěly Eďasovi do obličeje. Zabodly se mu do čela, chvíli tam setrvaly a pak upadly na podlahu. Brácha řval, z čela mu tekla krev, ale ve mně by se krve nedořezal, jak jsem se ulekl. Chlácholil jsem bráchu slovy "to nic není, já ti to zavážu a viď, že to neřekneš mamině"? Maminka se to stejně rychle dozvěděla a dostali jsme oba dva.
Velmi rád jsem s Eďasem hrál hru "na chudé a bohaté". Bylo to téměř vždy, když jsme dostali nějaký pamlsek, který nám mamina spravedlivě rozdělila na dva stejné díly. "Já budu jako chudý a ty budeš bohatý, jóo"? načínal jsem tuto hru. Pak jsem Edovi vysvětlil, že je daleko lepší být bohatý nežli nějaký chuďas co nic nemá. S tím brácha vždycky souhlasil. Dál se to odvíjelo tak, že jsem držel řeč o tom, že není správné, aby jeden byl chudý a druhý bohatý. "Všichni mají mít stejně", pokračoval jsem. V padesátých letech jsme tohle slýchávali i my děti často. Eďas s tím také souhlasil. Rychle jsem ukrojil část jeho spravedlivé půlky od maminky a přidal jí k té své. Bylo mu to sice divné, že to moje "stejné" je najednou větší, ale protože jsem polykal rychle, vše se za chvíli vyrovnalo. Měl jsem jí rád, tuhle hru na chudé a bohaté.
Někdy v těch padesátých letech se začal zavádět do domácností rozhlas po drátě. Tenkrát to byla úžasná vymoženost. Protože Sládkovka byla domovem pracovníků pošty a okresní správy spojů, byly jejich domácnosti jedny z prvních, kde se "dráťák" zaváděl. V té době mne už silně přitahovalo jakékoliv montování. A montování s dráty o to více. Asi to zavinil sám tatula, který nosil stále nové a nové vyřazené vodiče a elektrosoučástky. Neměl sice čas, aby nám ukazoval na co všechny ty "hejblata" jsou nebo si s námi hrál, ale to nám moc nevadilo. Brzo jsem objevil, že "dráťák" hraje díky dvěma drátům, kterými "to do něj přichází". Strašně mne bavilo zkoušet, jestli "dráťák" funguje na různých místech v bytě. Měl jsem staré německé telefonní sluchátko, které jsem si vždycky napojil na vedení k rozhlasu po drátě umístěného v kuchyni a obývacím pokoji. K napojení bylo třeba narušit silnou PVC izolaci. To šlo nejlépe jejím zahřátím nad plamenem hořící sirky. A tak původně bílé vedení rozhlasu po drátě začalo být na různých místech očouzené od hořících sirek. Někdy zčernala i stěna po které byl přívod veden. Několikrát se stalo, že se odizolované dráty vzájemně dotkly. "Dráťák" najednou z ničeho nic přestal hrát. Horší však bylo, že tento místní zkrat znamenal přechodné vyřazení celé větve a tak se stávalo, že v celé ulici přestal rozhlas po drátě hrát. Když na to tatula přišel, tak se moc rozzlobil a protože nás nikdy tělesně netrestal řekl to mamině, která nám pěkných pár přišila.
Ani tato příhoda mne však neodradila od toho, abych si potají neinstaloval vedení rozhlasu po drátě přímo do postele. Provedl jsem to tak, že jsem se "napojil" na hlavní vedení u podlahy těsně u dveří do dětského pokojíčku a odtud jej pod linem vedl až k posteli. Drátěnou dvojlinku jsem uchytil do dřevěných pelestí postele samozřejmě hřebíkem dost značné velikosti. Vedení jsem zapojil na sluchátko. Moje sluchátko mělo i svůj vlastní vypínač, který jsem k němu přimontoval opět hřebíkem do postranice postele. Sluchátko po zapnutí hrálo skvěle, ale ostatní "dráťáky" v ulici Sládkova naráz zmlkly. Aby toho nebylo málo, nainstaloval jsem si na pelest postele ještě malou modrou kontrolní žárovičku. Elektrický proud rozhlasu po drátě jí krásně ve tmě blikavě rozsvěcoval. Žárovička blikala v rytmu hlasitosti hudby nebo síly mluveného slova. Protože poruch "dráťáku" ve Sládkovce neubývalo, začal tatula opět pátrat. Brzy tajné vedení objevil a k mému smutku jej úplně zlikvidoval. Byl jsem tenkrát moc smutný, ale současně rád, že jsem vyvázl bez výprasku.
Brzy po této události jsme "rozveselili" své rodiče dalším pokusným objevem. Slyšeli jsme od starších kluků, že lidské větry hoří. Podrobnosti jsme neznali, ale toto poznání, byť jen zprostředkované z vyprávění nás fascinovalo. Nedovedli jsme si představit jak to vypadá, a proto nás to silně pokoušelo. Jako kluci jsme se za každé pšouknutí, které nám někdy při hrách ušlo, dost styděli. Hlavně proto, že "upšouknutý" se rázem stal terčem posměchu. "Ty si prdnul" říkali jsme si navzájem. "Já né, to Vráťa" odpovídal Číča. "Já sem nepudnul" šišlal chudák Vráťa Fáberů. Téměř nikdy se nezjistilo "kdo se zachoval". Tohle označení nám říkali rodiče.
Podrobně jsme celý problém s Eďasem probrali a usoudili, že to, jestli větry hoří nebo nehoří, se musí vyzkoumat. Nejprve jsme chtěli proud plynů zapálit přímo u zdroje. Bylo to obtížné, protože jsme nikdy nedokázali odhadnout, kdy k vývěru dojde. V pokojíčku jsme měli sice připravené sirky, ale než jsme je vyndali ze skrýše, prdík samovolně ušel. Rozhodli jsme se tedy větry nasbírat do lahve a až jich bude hodně, následně je zapálit. Opatřili jsme si asi litrovou láhev s korkovou zátkou a měli jí skrytou pod postelí. "Honem láhev, už to bude" zaječel občas některý z nás. "To je pozdě, už to ušlo" sdělil mi jednou Eďas. Nemusel to ani říkat, protože to bylo značně cítit. Asi po týdnu jsme usoudili, že prdů je dostatečné množství na to, aby náš pokus prokázal, zda hoří či nehoří. Zapálil jsme sirku, přiblížili jí k hrdlu lahve a s očekáváním plamenného výšlehu odstranili zátku. Nic se nestalo. Žádný plamen, ba ani plamínek nevyšlehl. "Asi ušly", řekl Eďas. "Asi jó, asi kecali" řekl jsem já. A tak skončil náš pokus vypátrat, zda lidské větry jsou hořlavé.
  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře