Ach, to vzpomínání !

22. duben 2009 | 10.17 |

Když jsem byl ve věku všech těch mladých rodičů, které vídávám z okna našeho bytu, kde naproti přes trávník, pěkně obklopeny vzrostlými stromy, sedí dvě mateřské školky....když jsem byl v jejich věku...nenapadalo mne žádné vzpomínání. Ale jak šly roky, tedy ony ty roky spíše utíkaly, tak se vzpomínání hlásilo. Stále více a neodbytněji. Nevím proč. Asi to tak má být. Je to neodvratitelné, má to řád a je-li na co vzpomínat, je to i hezké.  
My na to máme s manželkou "vzpomínací kufr". Dnes již hodně veliký. Pamatuji si, že zpočátku to byl takový ten dětský kufírek pro holčičky a postupně se tato úschovná proprieta zvětšovala. Mám pro to vysvětlení, které se vejde do věty : "Akcí ubývá, vzpomínek přibývá".
S každou jednotlivou fotečkou je spojený nějaký malý příběh nebo situace, na kterou nelze zapomenout. Ty první dva snímky ...krindáčku, to mi bylo 22 let. A jak strašně jsem se na dceru těšil, však také tu "vánočku" držím v náručí s patřičnou hrdostí. Fotila mne manželka naším prvním fotografickým přístrojem značky Flexareta.
Těsně před narozením jsme dostali byt v prvním desetipatrovým "paneláku" v Karlových Varech. Byt jsme měli poloprázdný, dokonce ani pořádnou omítku neměl (jen na bílo natřený panel). No a prosím, bydlíme v něm dosud. Samozřejmě, že dnes vypadá jinak.
vzpomínání
A první Vánoce...až mne zamrazí, když si vzpomenu, že za pár dní následoval Silvestr. A na ten také nezapomenu. Dcera seděla na takové té rozkládací židli, co se z ní udělá stoleček...nedobře jsme zajistili postranní závlačky, dcera se převážila a dopadla obličejem na žebra ústředního topení. Manželka zešílela, následně omdlela. Dcera ležela pod topením, neskutečně chudák řičela, všude jen samá krev. Nějaký kůň mne kopnul do žaludku, ale zdvihl jsem jí a odnesl do koupelny, kde jsem jí nad vanou osprchoval. Měla rozražené rty a dva přední zoubky co jí nedávno vylezly si zarazila zpátky do dásně. Dodnes je to znát, ale působí to docela sexy. To byl panečku Silvestr !
A ten poslední snímek. To bylo foceno ještě v době, kdy moje maminka s mojí babičkou bydlely nedaleko dnešního paneláku v té mnou tolikrát vzpomínané Sládkově ulici. Za domem byl velký kus trávníku, z druhé strany 50 metrů do lesa. Idylka. Neměli jsme tenkrát ještě pračku a tak žena chodila prát do velké prádelny, která v domě, kde bydlela moje mamka s babičkou bydlely. Já vždy sedával na trávníku, hlídal dceru a snažil se být užitečný, zatím co manželka drhla prádlo na valše v neckách. No fakt, česný pionýrský....

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře