KLUCI Z ULICE 12

5. květen 2009 | 15.21 |

                                                                
Jak jsme se nezmrzačili.
Tímto vyprávěním se chci vrátit do těch nejklukovštějších let, kdy jsme stále po něčem pátrali, něco vynalézali, zkoušeli a riskovali. S odstupem času se mi zdá, že čím šílenější a nebezpečnější nápad to byl, tím více jsme se jej chtěli uskutečnit. Jeden druhého jsme se snažili přetrumfnout. Zdali to byla přirozená soutěživost nebo snaha být středem pozornosti si dnes již nejsem schopen vzpomenout.
Někdy nás třeba bavilo lézt na stromy lemující chodníky Sládkovy ulice po obou stranách. Zrovna před naším domem č. 8 byl ten nejlepší strom. Měl totiž až od země boulovité výstupky v takových mezerách, které zrovna vyhovovaly našim postavám. Postupně jsme nabývali úžasné zručnosti a hlavně rychlosti s jakou každý z kluků dokázal zmizet mezi větvemi v koruně této lípy. Pohodlně usazeni, pro okolní svět neviditelní, jsme shlíželi dolů na dění v ulici. Pokřikovali jsme na kolemjdoucí, kteří se otáčeli, pátrajíce očima tu vpravo, tu vlevo. Listí nás krylo a když dotyčný prošel vyprskli jsme v mohutném chechtotu.
Celé představení jsme se snažili co nejvíce vylepšit. K dokonalosti jej tenkrát dovedl Karas. Již jsem se zmínil o tom, že byl ostatními kluky brán jako dvorní šášura, ale také jsem říkal, že málokdo dokázal to, co on. Jeden čas jsme mu také říkali opičák. Na stromy lezl s obratností orangutána. Nedbale se přidržoval jen jednou rukou, někdy visel pouze za jednu nohu hlavou dolů. Karasovo vylomeniny nás přivedli k tomu, že jsme se naučili spustit se z úkrytu větví podél kmene tak, že to vypadalo jako bychom viseli za krk. Zkoušeli jsme tento trik znovu a znovu, vylepšovali jej položením hlavy na rameno ruky, kterou jsme se nedrželi spolu s vyplazeným jazykem. Nejlépe se to jednou povedlo Číčovi, který s výkřikem vypadl zpoza koruny stromu přímo před obličej procházející starší paní. Klimbal se jí před obličejem s hlavou k jedné straně a se zkřivenou tváří ozdobenou očima obrácenýma v sloup, jazyk volně vyplazený.

"Fuj, ty parchante", zakvičela ta dáma a po chvíli, kterou jí trvalo nežli se vzpamatovala, nás začala tvrdě vyslýchat čí jsme a kde bydlíme. Šla to potom oznámit našim rodičům a bylo po hře "na oběšence".

Netrvalo dlouho a zrodila se další "zábava". Sehnali jsme někde starou pánskou peněženku čili "šrajtofli". Přivázali jí na režnou nit, položili jí na okraj chodníku, vylezli na strom nebo se schovali za domovní dveře. Trpělivě jsme čekali v našem úkrytu až půjde někdo z dospělých. Šel pán a bylo vidět, že peněženku již zdáli pozoruje. Zpomaloval krok a jakoby nic se rozhlédnul vpravo i vlevo. Když byl již dva kroky před "šrajtoflí" rychle se sehnul, aby jí získal.
V ten okamžik jsme ale prudce zatáhli za nit a peněženka se vznesla před vytřeštěnými zraky důstojně vyhlížejícího pána vzhůru do koruny stromu či rychle "přeběhla" přes trávník a zmizela. Jednou jsme to udělali i starému panu Kroupovi. Ten na nás však vzápětí velmi silně zařval: "Chlapcíí, že vám zmaluju zadek"! Náš tatula nám i tuto hru zakázal. Jenže ten nápad se mu asi dost líbil a tak v některém následujícím dni nám k našemu překvapení nastražil zcela stejnou past. Peněženka ležela přímo před vchodem do našeho domu, já se bleskurychle shýbl, ale peněženka zmizela v okně našeho pokoje. Nechápavě jsem koukal a nemohl to pochopit. Tatula se smál a pravil: "Alespoň teď víš, jaké to je". Dodnes si neumím vysvětlit ten náhlý výbuch smyslu pro humor, který tenkrát projevil. Náš tatula na legrácky moc nebyl. Alespoň ne před námi dětmi.
To naše babička "Štorka", to bylo jiné kafe! Ať jsme vymýšleli sebebláznivější nápady či situace, vždy je přijala a pokud to šlo tak ještě vylepšila. Některé jsem už vzpomínal, ale "akci vodík" ještě ne.
V době, kdy jsem začínal s chemickými pokusy docházelo často k situacím dost nebezpečným. Třeba nevinně vypadající nasypání špetky organického barviva fuchksinu do sudu na zalévání na zahrádce pana Bartoše. Starý Bartoš vykřikoval své oblíbené nadávky o esesáckých parchantech a přitom vyléval ze sudu temně rudou vodu. Napustil znovu sud čerstvou vodou, která se vzápětí okamžitě znovu zbarvila do krvava. To opakoval, jen co jsme zpoza úkrytu viděli, alespoň desetkrát. Voda však byla stále červená. Nebezpečí této příhody spočívalo v tom, že nás pan Bartoš chytí a napráská nám, nebo že půjde žalovat rodičům. Ani jedno ani druhé se nestalo. S odstupem času musím uznat, že pan Bartoš na to, co jsme mu všechno prováděli, měl svatou trpělivost a přes své hřmotné hulákání i velké pochopení. Klobouk dolů před "starým Bartošem".
Zabavit jsme se dokázali všelijak. Karas třeba přišel s tím, že si v mansardě vyrobil baterku na pět monočlánků. Okouzlilo nás, že s takovou "šajnovkou" lze večer svítit přes celou ulici. Její životnost byla ale krátká, protože se brzo přepálila žárovička. Tahle "šajnovka" nás s Eďasem přiměla k tomu,že jsme "vynalezli" světlomet. Sestával se ze světla na kolo do kterého jsme přiváděli proud přes transformátor opatřený regulátorem. Tento "tranďák", jak jsme mu říkali, posloužil již u elektrického vláčku a později jsme jej využívali k dosti zběsilým pokusům s výbušnými směsicemi. Večer jsme náš světlomet umístili na přízemní okno v dětském pokoji. Pomalu jsme zvyšovali příkon proudu. Žárovka vydávala zpočátku jen slabě žluté světlo, které se ale s přibývajícími volty měnilo na jasně bílé. Kužel světla přeskočil zbytek "Sládkovky" a vydal se směrem k Dolnímu nádraží. Zdálo se nám, že překonal řeku Ohři a musí být vidět až v Rybářích. Snažili jsme se vysílat morzeovou abecedou. Dlouho to netrvalo, protože žárovka nevydržela dvojnásobné množství proudu, které jsme do ní hustili ve snaze o co nejjasnější kužel světla.
Další dění nastalo v oblasti chemie v okamžiku, kdy jsem Eďase přesvědčil, že je nezbytně nutné si vyrobit plyn vodík a prozkoumat jeho hořlavost. Všechno jsem mu podrobně vysvětlil a ubezpečil jej, že je to naprosto bezpečné, protože budu vodík vyrábět ve skleněné asi dvoulitrové baňce. Z úspor jsem zakoupil baňku, skleněnou trubici a kyselinu chlorovodíkovou čili solnou. To se tenkrát dalo za pár korun snadno sehnat ve větší drogerii. Zinkové plíšky jsem získal rozpáráním obalů jednotlivých článků ploché baterie. Skleněnou trubici jsem zahnul nad plamenem plynového hořáku v kuchyni. Do skleněné nádoby jsme nalili kyselinu, vhodili zinkové plíšky a rychle uzavřeli korkovou zátkou přes kterou procházela trubička. Ta končila v kádince s vodou. Zinek se zuřivě rozpouštěl v kyselině, která se zahřívala, bublin přibývalo. Ze skleněné trubičky plyn probublával vodou. Zkoušeli jsme hořící sirkou těsně u hladiny jestli hoří. Vždy to slabě "baflo". Moc efektní to ale nebylo. Rozhodl jsem se pro další fázi pokusu. "Vodík by měl hořet svítivým plamenem", vysvětloval jsem Eďasovi, který se už trochu nudil. Navíc tvrdil, že kyselina děsně smrdí. Otevřel jsem tedy okno, aby dovnitř pokojíčku mohl čerstvý vzduch. Škrtl jsem sirkou, kterou jsem přiblížil přímo k ústí trubice. Svítivý plamen jsme již neměli čas spatřit. Sled událostí příštích vteřin byl rychlý. Exploze směsi vodíku a vzdušného kyslíku s ohlušující ranou rozervala baňku s kyselinou.
Drobné střepinky laboratorního skla velikosti semínka ředkvičky, se s překvapivou razancí zabodaly do všeho v okruhu tří metrů. I do nás dvou. Kyselina chlorovodíková výbuchem rozprášená do podoby aerosolového mraku tiše usedala na koberec, peřiny na posteli a opět ku podivu i na mne s Eďasem. Neslyšeli jsme, drobně krváceli z malých bodných ranek na odkrytých částech těla. Dusili jsme se chlorovodíkovým mrakem, který vyvolával neovladatelný kašel. Kyselina na rukou začínala nepříjemně pálit. Díky úleku jsme v okamžiku výbuchu oba zavřeli oči. Jen tomu jsme mohli děkovat, že dosud vidíme, i když oči zasažené výpary dost slzely.
Vteřiny plynuly a já dosud stál bez hnutí, v ruce zbytek skleněné trubičky, z které měl vyvěrat proud vodíku, co hoří jasným plamenem. Právě ve chvíli, kdy Eďas pronesl: "Ty vole", vstoupila do pokojíčku babička Štorka. "S čím to tu zase mlátíte", řekla s klidem. "Fujtajbl, to je ale smrad", pokračoval stále ještě v klidu její monolog. Babičce nešlo vysvětlovat, že právě explodovala dvoulitrová baňka s kyselinou, že střepinky jsou po celém pokojíčku a že kyselina ještě svojí sílu ukáže. Rychle jsme jí ubezpečovali, že se nic nestalo. "Podívej se vždyť mám jenom tuhle skleněnou trubičku a my to tady vyvětráme a uklidíme", drmolil jsem rychle. "No, jen aby", pravila již zase v klidu babička Štorka. Je pravda, že následující chvíle jsme se snažili stopy naší činnosti zahladit. Je však také pravda, že střepinky skla nacházela maminka na různých místech včetně našich postelí, ještě hodně dlouho. Zasažený kobereček poněkud změnil barvu a za nějaký čas se musel vyhodit, protože se "začal nějak rozpadat". Po této události mne již vodík přestal zcela zajímat.
Dnes obdivuji, jak rychle se rodiče i babička Štorka dokázali s našimi akcemi vyrovnat. Netrvalo dlouho a museli čelit našemu dalšímu pokusu, který pro jednoduchost označím jako "trubička na okně".
Musím také přiznat, že vlastně šlo výlučně o mojí akci, ale Eďas byl samozřejmě u toho také. Usilovně jsme přemýšleli, jak ještě využít transformátor s regulátorem. V té době jsem již téměř bezchybně ovládal sestavení hořlavé směsi travexu a práškového cukru. Vyráběl jsem nejrůznější bengálské ohně či explodující "žabky" z novinového papíru nasáklého travexem. A jak zkušeností přibývalo a případného strachu z možného neštěstí ubývalo, "vynalézal" jsem další možnosti. Vyráběl jsem například malé papírové balíčky do kterých se dala asi kávová lžička směsi a do ní vložila patronka do startovní pistole "poplašňáku". Z balíčku vedl asi dva centimetry dlouhý provázek, který se namáčel do rozpuštěného travexu a nechal uschnout. Tento malý doutnáček se zapálil, balíček rychle odhodil co nejdále a čekalo se. Za několik vteřin doutnák dohořel, směs se prudce a oslnivě vznítila a vzniklý žár způsobil následnou explozi patronky. Efektní explozi, protože výbuch rozmetal do širokého okolí částice hořící směsi i oblak bílého dýmu.
To mým destrukčním a pyromanským choutkám nestačilo a tak jsem se rozhodl, že vyrobím něco, co ještě žádný z kluků ve Sládkovce nezkusil. Elektrické odpálení nálože. Jako elektro-rozbušku jsem použil malou žárovičku z baterky u které jsem opatrně rozbil sklo. Nálož bengálské směsi jsem uložil do měděné trubky asi centimetr v průměru a patnáct centimetrů dlouhé. Původně jsem chtěl dosáhnout toho, aby se směs vznítila a z trubice tryskal oheň. Jednu stranu trubičky jsem ohnul a rozklepal a tím jí úplně uzavřel. Nasypal dovnitř směs, opatrně vložil žárovičku bez skla, ke které byly připojeny dráty. Protože se mi při manipulaci zbylým otvorem stále něco málo sypalo ven, sklepal jsem i druhý konec trubky. Vedení ze žárovičky jsem napojil na transformátor. Zbývalo již jenom trubici na drátech vystrčit z okna pokojíčku ven. Naštěstí bylo vedení dost dlouhé a tak se podařilo popisované zařízení spustit asi metr pod parapet okna.
Sehnuli jsme se s Eďasem na bobek pod oknem uvnitř pokoje a já zapnul proud do trafa. Regulátor byl na nulové hodnotě. Jemně jsem malou páčkou přidal napětí. Následovala ohlušující detonace, kterou jsme do té doby ještě neslyšeli. Protože jsme byli sehnutí pod oknem, neviděli jsme prvotní efekt. Druhotným následkem však bylo, že polovina Sládkovky se zahalila do bílého dýmu. Rychle jsem chtěl vtáhnout trubici na drátech zpět do pokoje. Vtáhl jsem však jen holé, opálené dráty. Měděná trubka zmizela, rozmetaná pravděpodobně na mnoho malých kousků. Měli jsme vytřeštěné oči, zalehlo v uších a očekávali jsme, co se bude dít dál. Nebyli jsme zklamáni. Dělo se. Hned naproti našemu oknu se otevřelo okno v přízemí z kterého vyhlédl pan Pfeiler a začal něco nesrozumitelného křičet.
Postupně se otevírala i další okna, hlavy vykukovaly a jejich ústa se otvírala. My jsme ale neslyšeli vůbec nic. Později, až se nám sluch navrátil jsme si však vyslechli od rodičů své. Jestli mne paměť neklame, některá ta slova měla podobu a tvar facky přes celý obličej. Vím také z ještě pozdější doby, že ten výprask byl vlastně ze strachu, který jsme svými šílenými kousky hlavně mamince způsobovali.
Nevím čím to bylo, ale ostatní z kluků, ačkoliv je vše výbušné zajímalo stejně jako mne, se do vlastní výroby nepouštěli. Jejich pokusy skončily ještě v éře střelného prachu z válečné munice, která v té době byla již historií. Jedním z míst kam směřovaly naše výpravy již od doby, kdy jsme se do Sládkovy ulice přistěhovali, byla "jeskyně". Do jeskyně se šlo od potůčku vytékajícího z vodojemu u tuhnického lesa, tak zvané "osumnácky". Odtud bylo nutné vyšplhat na protilehlý kopec, kde téměř pod vrcholem trochu stranou, byl ve skále otvor o velikosti sehnutého desetiletého kluka. Otvor se postupně rozšiřoval a přecházel v chodbu klikatící se v naprosté temnotě asi do vzdálenosti 15 metrů. Potom se chodba opět snižovala až konečně končila někde uvnitř skály. Každá výprava "do jeskyně" byla zážitkem. Kopec nám připadal nekonečně příkrý, skála se při výstupu k jeskyni drobila. Lezli jsme po čtyřech, chytali se mladých stromků, abychom se neskutáleli dolů.
U vchodu do jeskyně vždy nastal problém, kdo půjde první, kdo ponese osvětlení a jaké osvětlení zvolíme. Baterky nebyly vždy "k mání" a nás více lákalo svícení pochodněmi. Vyrobit dobrou pochodeň nebylo snadné. Musela se nasbírat pryskyřice ze smrků či jedlí. "Smůlu" jsme rozehřáli v plechovce a do roztopené kaše namáčeli různé hadry nebo papíry a rychle je nabalovaly na větve. Některé naše pochodně byly silné jako ruka dospělého člověka a vážily okolo jednoho kila. Když se potom zapálily, hořely čadivým plamenem pro nás vonícím po smůle. Vydávaly ve skutečnosti více dýmu nežli světla, ale pochodeň byla prostě vždy zážitkem. Když byly pochodně zapáleny, vnikali jsme do jeskyně a snažili se objevit něco tajemného.
 Škvířící se smola odkapávala v malých ohnivých kapkách, které se často zachytily na našich teplákách nebo nahých kolenou. Rychle jsme chápali jakou asi strašnou zbraní bylo středověké lití roztavené a hořící smoly z hradeb dobývaných husity. Naše popáleniny byly neveliké, ale hluboké. Při snaze co nejrychleji odstranit hořící kapku se to nikomu nepodařilo bez zároveň odloupnuté spálené kůže. Prostor v jeskyni se rychle zaplnil černým dýmem, vzduchu na dýchání bylo pojednou velmi málo. Často jsme zpanikařili a pochodeň raději šlapáním uhasili. Odnášely to tenisky a naše hlavy, když jsme potom následně při úprku z jeskyně naráželi hlavami do stěn. V jeskyni jsme si prostě velice velmi užívali.
A právě do jeskyně směřovala jedna z nezapomenutelných "výbušných" výprav. Rozhodli jsme se s  Číčou, Ježkem a kluky Pekárkovými, že zde odpálíme "silnou nálož". Doufali jsme, že se nám podaří prorazit ukončení chodby a před námi se otevřou další neprobádané podzemní prostory. Něco na ten způsob jsem právě prožíval při četbě Tajuplného ostrova od "Verna". "Bencroft ukládal nálože vyrobeného nitroglycerinu na konec chodby.." Jo, jo, právě takhle to tam nějak stálo.
Nitroglycerin se nám s Eďasem vyrobit nepodařilo ačkoliv jsme za tím účelem tajně z uspořených peněz zakoupili všechny potřebné suroviny. Glycerin, kyselinu dusičnou, kyselinu sírovou. Ingredience neměly asi tu správnou koncentraci nebo teplotu či co, ale zkoušeli jsme to. Popálili jsme si prsty kyselinami a udělali malou dírku v koberci na podlaze našeho pokojíčku. Kuckali jsme z výparů kyseliny dusičné a nakonec vše vylili do záchodu, kterému pak scházela glazura.
Byl jsem pověřen sestrojit fungující třaskavou směs. Zůstal jsem u oblíbeného travexu, práškového cukru a hypermanganu. Jako výbušné těleso jsme použili hliníkovou trubku na jednom konci rozklepanou a ohnutou. Trubka, kterou sehnal Číča byla naplněna a z ní vycházel doutnák ze silného provazu namočeného v travexu. Přípravy na akci vyvrcholily v okamžiku, kdy Číča prohlásil, že "si musíme vzít plynový masky pánové, nebo se zase budeme v jeskyni dusit".
Sehnali jsme dvě německé protiplynové masky i s filtry. Kluci Pekárkovi vyrobili pochodně. Já jsem pro jistotu vzal do plechovky ještě jednu náplň travexu s cukrem. Po příchodu k jeskyni jsme usoudili, že nálož bude nejúčinnější, když bude zasunuta přímo do skály na konci chodby. Byli jsme si naprosto jistí, že výbuchem prorazíme do dalších prostor. Naše fantazie pracovala naplno. Vzpomínám si, že jsme probírali, co všechno objevíme. Ježek blábolil něco o krasových jeskyních a krápnících, ale byl překřičen námi ostatními, kterým bylo jasné, že se probouráme do místnosti nějakého tajného německého úkrytu z doby války a tam budou.." určitě pancéřovky a bedny se zlatejma věcma.." Bylo nám to prostě jasné.
Číča s Eďasem si nasadili protiplynové masky, uchopili zapálené a šíleně čadící pochodně. Později se ukázalo, že Pekárkovci je trochu vylepšili vazelínou. Vnořili se do jeskyně, kde měli za úkol vysekat Číčovým dlátem otvor pro výbušnou trubici. Já měl potom nálož uložit a zapálit doutnák. Ježkovi se do jeskyně moc nechtělo. Kluci Pekárků se cítili, že svůj úkol splnili výrobou těch masivních pochodní. Netrvalo dlouho a dým a smrad z nich vyhnal Číču s Eďasem předčasně z jeskyně ven. Masky jim visely na krku, oči měli rudé, kašlali a plivali. "Ty vole, filtry to neberou", vycházelo z nich chrčivě. Někdo navrhl, že se to dá nahradit namočeným kapesníkem. Vodu jsme neměli. A navíc Číča ani nikdo jiný z Fáberů nikdy kapesník nenosil. Po chvíli se přece jen dva kapesníky u někoho ze zbývajících našly. Vodu jsme rychle a pohotově nahradili vlastní tekutinou, kterou si oba dva vyvolení opatřili vymočením se na kapesníky. "Já pochcanej už potom nechci", mumlal zachmuřeně Ježek. Otvor byl následně vyhlouben a nám venku před jeskyní oznámeno, že "už to je". "Fuj, to ale smrdí", stěžoval si pro změnu zase Eďas, ale nevěděli jsme, jestli myslí dým ze smolně – vazelinové pochodně nebo pomočeného kapesníku.
Byla řada na mně, abych nálož uložil a zapálil konec doutnáku. Pochodně mezi tím dohořely a já se s několika zbytky ohořelých papírů a častého škrtání při jejich postupném zapalování vnořil do klikaté, začouzené chodby. Když jsem dorazil na její konec, papíry došly. Několikrát jsem narazil čelem do stěny. Zápalek v krabičce ubývalo. Přece však se mi podařilo najít a nahmatat vykutanou díru a trubkovou nálož uložit. Upevnil jsem jí několika malými kameny a pak s dost velkým děsem uvnitř celého těla, zažehl doutnák. Syčivé prskání postupujícího ohýnku mne hnalo co nejrychleji z jeskyně ven. "Bacha, pánové, bacha, už to hoří, krejte se"! Zalehli jsme poblíž vchodu. Ježek z neznámých důvodů nasadil tempo jako kdyby běžel "stovku". Ježek neměl rád výbuchy.
Vše ztichlo. Když ticho trvalo nějak divně dlouho, zvedl jsem se a vyhodnotil situaci tak, že doutnák selhal. "To není možný", byli najednou chytří Pekárkovi. "Jdu to odpálit z ruky", řekl jsem naštvaně. Odpálit z ruky znamenalo zapálit výbušnou směs přímo u ústní nálože v tomto případě u ústní trubky. "Neblbni, nelez tam", strachoval se bratrsky Eďas. "Fakt, vole, teď tam nelez", přitakal Číča. Ježek si prohlížel panoráma Tuhnic z vrcholku skály vzdálené od nás asi právě těch sto metrů. Já jsem však byl pevně rozhodnutý nedopustit fiasko mé pověsti odborníka na výbušniny. Dotápal jsem na konec jeskyně. Pečlivě poslouchal, zda neuslyším ono zlověstné syčení nálože, které se ozývalo vždy těsně před explozí. Bylo ticho a tma. Při svitu několika zapálených zbytků papírů a listí jsem od ústí trubice začal vysypávat cestičku náhradní směsi z plechovky. Zásoba vystačila asi tak na metr a půl. Škrtl jsem jednou z posledních sirek a přiložil jí ke konci travexové stezky. Plamen vysoko vyšlehl. Další jsem již neviděl. Srdce jsme měl v krku a prchal jsem chodbou ven jak to jen šlo. Opět jsem několikrát narazil hlavou do stropu.
Nebyl jsem ještě venku, když děsivá detonace způsobila, že zbytek cesty k východu jsem proletěl tak, že kluci venku mysleli, že mne výbuch vymrštil z jeskyně ven. "Je mrtvej"? Ptal se Číča. "Ty vole není", hlásil Eďas. Kluci Pekárků seděli na zemi a měli bledé obličeje. "Mě se chce zvracet", říkal tiše nejstaršímu Jirkovi Tonda. Z dálky přibíhal Ježek, měl zelené tváře a křičel "kdo je mrtvej, kdo je mrtvej"! Zkusil jsem se postavit na nohy a šlo to. "Teče ti krev, teče ti krev", mlel stále dokola Eďas a jeho hlas byl stále slabší. Eďas nesnášel od malička krev. Cizí nebo svojí, to bylo jedno. Vypadalo to, že bude jako vždy "omdlet". Ale neomdlel. Krev byla z mého čela, jen málo rozraženého o ostrý kámen ve stropu chodby.
Po malé chvíli jsme byli již zase všichni plní dalších nápadů a hlavně zvědaví, kam výbuch chodbu rozšířil. Z jeskyně se valila oblaka bílého dýmu typického pro travexovou směs. Vyháněli jsme jej větvemi, nedočkaví, až se budeme moci podívat do krápníkové jeskyně nebo raději do německého úkrytu plného vzácností. Najednou Jirka Pekárků zařval "mám baterku, já mám baterku". Chtěli jsme jej zmydlit, že na to přišel, až když je po akci. Ale nakonec jsme byli rádi, že si můžeme jít prohlédnout, jak to dopadlo aniž bychom si zase rozbíjeli hlavy. Na konci jeskyně, v místě kde měl být široký vchod do námi vytoužených prostor jsme našli malinkou prohlubeň asi deset krát deset centimetrů. Hned vedle ní se něco třpytilo. Zvedl jsem to.
Zklamaní jsme se pomalu vraceli na světlo, do vzduchu provoněného borovicemi. Před jeskyní na denním světle jsem poznal co držím v ruce. "Pánové, podívejte se, mám banán", říkal jsem a ukazoval zbytek hliníkové trubky, která se výbuchem na jednom konci roztřepila a široce v pruzích rozevřela. Opravdu jako oloupaný banán, nám vyjímečně známý jen o vánocích. Přes koruny stromů prosvítalo sluníčko, od Dolního nádraží se neslo houkání motoráku. Každý se chtěl dosyta vynadívat na hliníkový banán a tak jsme si jej cestou z kopce předávali z ruky do ruky. "Ale byla to prda", ukončil ten den lakonicky Číča. Jednohlasně jsme potvrdili, že "teda prda to byla".
Na rozdíl od této příhody o které se rodiče nedověděli, ta další na kterou si vzpomínám, vešla ve známost v celé Sládkovce. Mohla by se samostatně nazvat "dělo", ale patří právě ke vzpomínkám, kdy jsme se nezmrzačili. Jsem si jistý, že následovala krátce po explozi v jeskyni. Nějak jsme se osmělili, nebo co a Číča přišel s nápadem vyrobit si svoje dělo. Na otázku čím budeme střílet okamžitě odpověděl, že "ložiskovejma koulema a Pedrovou směsí". To znamenalo, že jsem měl vyrobit náhražku střelného prachu, který jsme tenkrát již neměli. Ostatní prý zařídí on. Všichni to schválili, samozřejmě až na Ježka, který jak jsem už sdělil, neměl rád výbuchy.
Později jsem zjistil, že tato jeho nechuť pochází z doby, kdy jsme se nějak vzájemně poškorpili. Honili jsme se a on se ukryl do protileteckého krytu, který byl ve všech domech ve Sládkovce. Když Ježek zaběhl do krytu, rychle jsme uzavřely pancéřové dveře i obě okna. Obojí byly opatřeny těžkými pákovými uzávěry, které když je někdo zvenčí držel, či na nich stál, nešly otevřít. Samozřejmě, že jsme mu tam ještě před tím zhasli světlo, které se ovládalo zvenčí krytu. Ježek bušil na dveře a pronášel potupné nadávky na naší adresu. Pak se asi rozhodl, že bude ticho a tím nás odradí. Já jsem mezi tím došel pro jeden ze svých výbušných papírových motáků, zapálil jej a rychle vhodil oknem do krytu. Co se uvnitř dělo jsem se dozvěděl až po letech. Moták se žhnoucím a syčícím koncem lítal po celém krytu, Ježek v panické hrůze uskakoval, ale protože byl v naprosté tmě, často upadl. Vše skončilo až explozí za vývinu značného množství dýmu. Ježek kvílel, bušil na dveře a prosil, ať jej pustíme. Tak proto Ježek velice velmi nesnášel výbuchy. Ježek, který nesouhlasil s výrobou děla prohlásil, že je to blbost a že bychom měli raději uspořádat sportovní olympiádu. Organizováním sportovních akcí byl již v tu dobu značně posedlý.
Nás to ale ještě tehdy tolik nebralo. Až později. Tenkrát jsme jej přehlasovali a definitivně se rozhodli pro dělo. Během týdne Číča sestrojil z půlcoulové ocelové trubky asi metr dlouhou a na konci šroubením uzavřenou hlaveň děla. Tu upevnil do vydlabaného lože dřevěného trámku, který byl uložen na podvozku opatřeného dvěma koly z dětského kočárku. Zdálo se nám to dost efektní. Číča dodal i několik ložiskových kulí, které do trubky "pasovaly akorát". Příprava směsi mi nedala mnoho práce. Bylo nás tehdy asi šest, co jsme se vydali na "rašelinu", kde jsme hodlali uskutečnit plánovanou střelbu z děla. První problém nastal při rozhodování, kam budeme střílet. Nechtělo se nám mířit do Tuhnic a tak byla lafeta děla namířena neutrálně směrem na "velkou louku". Do místa střelby jsme dělo dopravili již nabité, tedy lépe řečeno naládované, kdy směs byla ucpána hliníkovou vatou, kterou používali instalatéři. Na ní přišla ocelová koule a opět ucpávka z konopné koudele. Jízdou se vše zřejmě ještě více utužilo. Na samém konci lafety byla vyvrtaná dírka pro doutnák. Zasunul jsem doutnák, kluci zalehli opodál a já škrtl. Frajersky jsem z nevelké vzdálenosti pozoroval co se bude dít. A dělo se. Doutnák vesele hořel, ale těsně u dírky zhasl. Všichni byli velmi zklamaní a někdo pronesl, že jsme měli raději dělat tu olympiádu. "Odšlehnu to z ruky", vyšlo ze mne opět hrdinsky a hloupě. To všechny tak překvapilo, že povylezli ze svých úkrytů a šli se dívat jak to myslím. Jen Ježek už věděl své. Krátkými přískoky se vzdaloval směrem k "rašelině".
Pavel Fáberů si dokonce stoupnul rozkročmo nad dělo, nedůvěřivě koukal a posmrkával. Pavel vždycky posmrkával. "Uhni", řekl jsem rezolutně a zapálenou sirkou jsem zašmejdil v otvoru do lafety děla. A opět nastala situace, kdy se v krátkém časovém úseku stalo mnoho věcí současně. Ozvalo se ono typické syčení zažehnuté směsi. Na malinký okamžik přešlo do pištivého zvuku, který mizel v tónině pro lidské ucho neslyšitelné. Vzápětí se ozvala rána jakou nikdo z nás již potom nikdy neslyšel, protože pokud by slyšel něco silnějšího, tak by už potom neslyšel vůbec.
Všichni jsme se skáceli na zem. Zvedl jsem hlavu jako jeden z prvních. "Volové, nejsem mrtvej, já nejsem mrtvej", vycházelo mi ze rtů, ale nic jsem přitom neslyšel. Podíval jsem se vzhůru a uviděl bílá oblaka na obloze a mezi nimi stříbrné vlání. Ještě výš se vznášela bílá koule dýmu. Mrkal jsem, protíral si oči a říkal si v duchu, "nebo sem mrtvej a sem v nebi". Ani tohle jsem ale neslyšel, protože v duchu nic slyšet není. Stříbrné vlání způsobila vlákna hliníkové koudele zachycená na větvích okolních bříz. Všichni jsme již stáli, otvírali ústa, měli vytřeštěné oči, ale neslyšeli jsme se. Číča zmateně ukazoval na bratra Pavla. Pavel stále stál s rozkročenýma nohama nad dělem, ale dělo tam nebylo. Tedy kolečka a lože z dřevěného trámku ano, ale hlaveň zmizela.
První slova, která jsem po další chvíli zaslechl byla "vono se to urvalo, urvalo se to to"! Trvalo to dost dlouho, než jsme začali chápat co se vlastně stalo. Dělo vystřelilo, koule letěla neznámo kam, ale zpětný ráz výstřelu fungoval jako raketový pohon. Ten odtrhl hlaveň, která proletěla Pavlovi mezi nohama a asi po sto metrech se tato raketa zaklínila mezi silné větve vzrostlé břízy. Konopí a hliníková vata vesele vlály v okruhu padesáti metrů. Nad celým prostorem "rašeliny" se vznášel hřib dýmu. "Jako atomovka, jako atomovka vy šílenci", křičel na nás Ježek, který se opětovně přískoky blížil z konce "rašeliny". Byli jsme šťastní, že se nikomu nic nestalo a sklesle jsme se trousili zpátky do Sládkovky. Naproti nám šlo několik rodičů, někteří šli indiánským krokem, šest kroků chůze, šest kroků klus. Všichni se nás ptali zda jsme to také slyšeli a jestli nevíme co to bylo. Svorně jsme odpovídali, že jsme to také slyšeli, ale nic nevíme, protože jsme byli "běhat". V tu chvíli se nám najednou zdálo, že olympiáda, třeba běžecká, by byla asi lepší. Byl to také okamžik, kdy nadobro skončily naše nebezpečné hry s třaskavinami.
A skutečně od příhody "dělo" jsme jakoby vyspěli. Začalo nás bavit soutěžení ve sportu, pořádání různých přeborů a "mistráků", jak jsme ta všelijaká klání nazývali. Ze dne na den jsme se změnili

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře