2. Babička a dědeček.

5. březen 2009 | 15.45 |

                                                         

Babička a dědeček se k nám do Sládkovy ulice přestěhovali někdy počátkem padesátých let. Do té doby bydleli v krásném domku ze zahradou velkým dvorem a "dílnou" v Hořovicích. Babička se po smrti svého manžela, který umřel na tuberkulózu podruhé provdala právě za mého dědu.  Vdávala se na "inzerát". Dědeček se jmenoval Emanuel Štorkán a já ho nesmírně miloval. Dědeček byl malý, zavalitý s kulatou, červenou, usměvavou tváří. Měl knír a  veselé šibalské oči.

                                                                       babickadeda

Děda  s babičkou, já s bráchou a naše Ivanka

Znal jsem ho jen v "pracovním" to znamená v montérkách a s modrou zástěrou. Dědeček měl fantastické zaměstnání. Byl "pilníkář".

Na dvoře jejich pozemku stála nízká, dlouhá stavba, z přední strany prosklená velkými okny, která se dělila na malá okénka. To byla "dílna". To co bylo uvnitř, nás s bratrem jako kluky uvádělo do naprostého vytržení. Ani dnes po létech, nedokáži přesně popsat ten pocit tajemna a nepochopitelných kouzel, která se zde děla a která náš dědeček mistrně ovládal. Podlaha dílny byla vydlážděná červenými cihlami. U stropu se podél celé budovy táhla divná tyč s koly různé velikosti. Z nich vedly kožené, překřížené řemeny.

Dnes vím, že šlo o převodová kola zvaná transmise. Tenkrát to pro nás bylo něco co se točilo, vydávalo mlaskavé a kvílivé zvuky a roztáčelo další čarovná zařízení. Věděli jsme také, že do blízkosti řemenů se nesmí, protože "by nám to utrhlo ruce". Když na to vzpomínám, tak se mi vybavuje, že v dílně byla hoblovka na hoblování již použitých a nefunkčních pilníků všech velikostí, bylo zde asi dva metry v průměru velké kamenné kolo brusu, částečně zapuštěného do jámy s vodou. Dno jámy jsme nedohlédli a děda nám vždy vysvětloval, že tam sídlí čert. Ani tenkrát jsme mu však nevěřili, protože se neuměl nesmát. Na brusu se brousily pilníky po jejich ohoblování. Způsob broušení byl dalším divem, který jsme milovali. Dědeček seděl na kládě s polštářkem, která broušený pilník přitlačovala k brusnému kolu. Vydávalo to strašné zvuky a od kola lítaly gejzíry jisker, které tmavou část, kde byl brus upevněn ozařovaly bílým a červeným světlem. Děda měl na hlavě placatou čepici, přes ústa červený šátek a na očích brýle. Když jsme si je někdy tajně půjčili, tak přes ně nebylo skoro nic vidět, protože měly tmavá skla a byly celé poďobané od odletujících rozžhavených kovových pilin. V dílně byla také kalící pec. Ta se používala jen jednou za čas, když děda šel "kalit". Dnes děda kalí, do dílny nemůžete, to by se vám mohlo něco stát, říkala vždy babička. V druhé části dílny, čistější a světlejší byly "sekačky". Krásné lesklé a složité stroje s olověnou podložkou do které se vkládaly připravené pilníky. Sekačka pak za velkého rachotu vysekávala na pilnících různě velké a široké břity. V dílně byly pilníky velké téměř jako my a byly tu mrňavé pilníčky skoro jako na nehty. Byly tu  rašple a rašpličky, co se musely vysekávat ručně, zoubek po zoubku. V dílně to pořád vonělo po oleji a kovu. Jen  v době kdy se kalilo, nám dílna smrděla. Ale stejně jsme se na tuto operaci vždy těšili nejvíce, protože jsme směli natírat již krásně vysekané obnovené pilníky "kaší" a dávat je na prkno k oschnutí na sluníčku. Kaše byla směs dřevěného uhlí, drcených koňských kopyt a červené krevní soli. Byly tam asi ještě další příměsi, ale to už si nepamatuji. Tahle kaše jako bolavé nohy  právě těmi drcenými kopyty. Za natírání jsme dostali každý deset korun a to byly velké peníze.

Děda měl naprosto přesný a dokonalý způsob konání všeho, co dělal. Pravidelně časně ráno vstával. Pravidelně ráno snídal bílou kávu se suchým chlebem, ke kterému přikusoval česnek. Později jsem zjistil, že měl vysoký krevní tlak. O jedenácté dopoledne musela být na talíři polévka. Babička zavolala přes dvůr, děda přišel, umyl si ruce, snědl polévku a šel zpátky do dílny.

Jednou jsme byli zrovna v období vynalézání foukaček na šípy ze špejlí. Do skleněné trubky se vložila dřevěná špejle zepředu opatřená špendlíkem a vzadu utěsněná kouskem vaty. Takto vyfouknuté šípy létaly se značnou razancí. Babička vcházela do kuchyně, kde jsem na ní ve skrytu čekal. Jednu ruku měla v kapse zástěry, druhou otevřela dveře. V tu chvíli jsem vypálil svůj šíp. Špejle vyletěla a připíchla babičce ruku k  zástěře. Babička se chudák  hrozně lekla, také jí to určitě bolelo a navíc se z leknutí "připočůrala". Tenkrát to moc legrační nebylo, babička mi to odpustila a později jsme se tomu rádi smáli. To však nebyl konec této příhody.

Babička "Štorka" jak jsme jí říkali, se vždy snažila nezůstat nám nic dlužná. Počíhala si proto na mne v chodbě průchodu ze sklepa před zadní část domu, vybafla na mne a jak byla v ráži, z ruky jí vylétla plechovka se zrním pro slepice. Plechovka mne hranou zasáhla do kořene nosu tak, že prosekla kůži a já docela slušně krvácel. Babička to honem "zachraňovala" a hlavně jsme se domlouvali, co řekneme "mámě".

Do příhod s babičkou patří také období, kdy jsem byl již v učilišti a mé chemické znalosti v oblasti výbušnin se utěšeně rozrostly. Bylo to období jododusíku. Do koncentrovaného čpavku se vložily krystaly jódu a čpavek se nechal odpařit. Vznikla mazlavá hmota, která se musela ještě vlhká opatrně nanést na požadované místo. Po zaschnutí stačil nepatrný dotek a nastala exploze. Oblíbeným místem, kam jsem tuto směs dával byla klika od kuchyňských dveří, držadlo u žehličky či pod nohu židle. Babička při každém výbuchu, který byl doprovázen zábleskem a fialovým dýmem silně vykřikla "jé". Někdy se chudinka lekla tak, že z toho "mohla mít smrt". A my se s bráchou velmi těšili na každý její další úlek. Pro nás to byla "hrozná legrace" a ona chudák měla nekonečnou trpělivost. Nikdy jsem neměl pocit, že by se pro tyhle skopičiny, na nás opravdu zlobila. Někdy se mi i zdálo, že na to čeká, a že kdybychom jí nic nevyvedli, tak by si myslela, že už jí nemáme rádi.

Mezi nejšílenější naše kousky s babičkou, však určitě patří událost později zvaná "brabci v pasti". Jak jsem již uvedl, babička si z Hořovic přivezla lásku ke zvířatům přesto, že byla rozená "pražačka". Tatula proto musel vybudovat "slepičárnu". Táta to vzal z gruntu a poctivě. Ze starého nábytku z tvrdého dřeva zhotovil domeček s dvojitými stěnami s mezerou nejméně deset centimetrů. Tento prostor plnil suchou rašelinou, kterou jsme vozili z tuhnického rašeliniště. Nevím, kolikrát jsme museli s vozíkem pro rašelinu, ale asi tisíckrát nebo možná alespoň padesátkrát. Střecha slepičárny byla plochá, potažená "térovým papírem". Slepicím se dávali všechny zbytky z domácnosti, ale těch moc nebylo. Dostávaly i zrní, které naši někde sehnali. My jsme s bráchou přes drátěné oplocení často slepicím házeli šneky, kobylky, chrousty a další tvorečky, které jsme při svých hrách snadno nacházeli. Fascinovalo nás, jak slepice zobákem drtí ulitu šneka a vnitřek vyzobává za stálého třepání šnekem o zem. Sarančatům se často odlomila noha, mrskala se vedle, ale stejně sezobnutí neušla. Dávali jsme jim i housenky běláska  včetně motýlů samotných, kterým jsme předtím utrhli hlavu, aby neuletěli. Ano, tyhle věci jsme opravdu dělali a tenkrát nám to nepřipadalo kruté. Musím se přiznat, že dnes, když to vyprávím, tak se mi zvedá žaludek. Jednou jsme pozorovali, že slepice se honí a klovou se do zadků. Tak, až jim z nich tekla krev. Vyklovávaly si i peří na krku, rovněž až do krve. Nechápali jsme to a tak nám babička vysvětlila, že jim chybí maso. Chtěli jsme jim nějak pomoc a proto jsme se zeptali, jestli by slepice jedli mrtvé vrabce, aby jako měli to maso. Babička bezelstně odpověděla, že maso je maso.

Ve sklepě jsme měli pasti na krysy. Do pastí jsme upevnili kousky tvrdého chleba a takto připravené je položili na střechu slepičárny. Výsledek byl téměř okamžitý. Nic netušící vrabci přilétali, směřujíce přímo na kousky chleba. Pasti s rachotem zaklapávaly, většinou půlíc vrabce za hlavou či jinde. Nestačili jsme ani obnovovat návnady. Mrtvolky ptáků jsme házeli slepicím, ale ty s nimi opět zmateně pobíhaly po slepičárně a bušily zobáky o zem. Jedna se pokusila vrabce zhltnout celého, ale pak jej zase vyplivla a byla asi ráda, že se nezadusila. Ani tohle se nám tenkrát nezdálo odporné a pamatuji se, že jsme měli dokonce pocit, že slepicím hrozně pomáháme a vrabcům to patří, protože jim zobou zrní "mrchy jedny", jak říkala babička. Příhoda končila téměř jako horor, protože jsme museli vyřešit "problém" jak mrtvé vrabce zmenšit, aby je slepice mohli žrát. Použili jsme velké nůžky na trávu, kterými jsme ta nebohá stvoření "porcovali" na přijatelné kousky. Ano, tohle jsme dělali.

Babička nás s bratrem i sestrou hodně obohatila svým vyprávěním. Vydrželi jsme znovu a znovu poslouchat příhody "z doby hlubokého míru", jak říkávala. To znamenalo z období před první i po první republice. Toto vyprávění se mi později smíchalo se vzpomínkami na vyprávění její matky, která s ní žila v Hořovicích. Naše prababička byla pro nás babička Kudlička, protože se jmenovala Kudlitzová. Babička Kudlička se mi vybavuje jako "strašně" stará, měla širokou sukni černé barvy a v ní  něco o čem jsem později už jen čítal. Měla kapsář. Přes sukni nosila zástěru. Často ji vyhrnula, zalovila v kapsáři a vyndala z něj bombon  včeličku. Včeličky jsme milovaly, protože byly krásně žluté a byla na nich včelka. Cucali jsme je až do té slastné chvíle, kdy tvrdý obal praskl a na jazyku se rozplynula medová náplň. Kromě včeliček měla Kudlička také fialky. Ty už nám tak nechutnaly, ale měly krásnou modrofialovou barvu a silně voněly. Dnes vím, že po etylvanilinu.

Babička Kudlička stářím téměř neviděla a nevycházela ze své světničky v podkroví. Připadalo nám legrační, když si třeba zašívala roztrženou zástěru. Používala zásadně velikou jehlu a černou, režnou nit, kterou navlékala pomocí patentního navlékače jehel. Látku sešila několikacentimetrovými stehy. I babička Kudlička vydržela hodiny vyprávět. Líčila nám příhody jejichž postavy jsme nechápali. Všechny je označovala křestními jmény, která nám nic neříkala. Příběhy samotné byly pro nás něco mezi pohádkou a hrůzu nahánějícím vyprávěním tedy hororem, pokud bychom význam tohoto slova tehdy znali. Kudlička se třeba dívala na zahradu, nemohla chudinka tenkrát již téměř nic vidět, ale ona tam viděla velké kostelní hodiny. Chtěla, abychom jí řekli, kde je velká a malá ručička. Vzápětí nám oznámila, že se od těch hodin na nás dívá Stalin. Nevěděli jsme sice, kdo to Stalin je, ale připadalo nám to napínavé.

Jednou za čas se naší pravé babičce Štorce ozvali její známí. Jak jsem se již zmínil, potrpěla si na "slušné lidi". Mezi nejslušnější patřili nějací Kučerovi z Hořovic. Babička Štorka jim psávala o svátcích a oni zase jí. Kučerovi jedenkrát napsali, že přijedou na babiččiny narozeniny. Nevím, ale myslím, že maminka nebyla touto zprávou moc nadšená, protože stará paní Kučerová měla pichlavé oči, co všechno viděly a starý pan Kučera  byl "velmi veselý." To se projevovalo tím, že nás děti si stále dobíral, předváděl různá "kouzla" a ukazoval nám velikou jizvu, která se mu táhla přes celou hlavu. "Po operaci nádoru", jak nám vysvětloval. Maminka se při tom divně dívala a zjevně nepomáhalo ani to, když jí pan Kučera plácl přes zadek. On se smál a říkal "tak co Věruško".

Kučerovi přijeli, babička Štorka navařila, byl slavnostní oběd a pak se podávala káva a dort se stříbrnými lžičkami. Babička měla sváteční šaty, přes ně bílou zástěrku. Vcházela do obývacího pokoje, nesla dort a my od stolu všichni jen zírali na to co se právě odehrávalo. Babičce zřejmě praskla guma od spodních kalhot. Musím uvést, že se jednalo o dosti bytelné růžové "bombarďáky". Kalhoty pozvolna sjížděly níže a nížeji, až vykoukly zpod šatů. Pan Kučera pronesl "a sákriš", my děti se začali smát. Babička nic necítila a situace vyvrcholila v okamžiku, kdy bombarďáky sjely až na zem. Babička z nich elegantně "vystoupila" a za obecného veselí tiše špitla "a jéjdánku". To byla naše babička.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře