Kluci z ulice 3.

17. březen 2009 | 13.56 |

Plané neštovice kontra černý hrnec
Jako každé dítě, měli jsme i my různé dětské nemoci. Jak jsem věděl od maminky, do svých osmi let jsem měl již prodělaný záškrt, černý kašel, žaludeční katar, spálu, spalničky a zarděnky, angíny a chřipky. Protože jsme byli po válce zeslabení, tak se nás všechny nemoci jak maminka říkala "chytaly",. O vitaminech se tehdy moc nemluvilo, zelenina s ovocem byla málokdy. Lítali jsme venku za každého počasí a měli dva druhy oblečení. Tepláky s bundou nebo trenýrky. Byli jsme téměř nepřetržitě hodně špinavý. Venku jsme jedli nezralá jablka, nezralý rybíz, šťovík, žvýkali jsme lesní trojlístky, v zimě jedli sníh a lízali rampouchy, v létě pili vodu z potoka. Téměř nepřetržitě jsme měli drobná zranění jako oděrky, modřiny, řezné rány a rány z bojů. Později se přidala zranění způsobená pády při jízdách na kole.
Musím se přiznat, že jsem byl nemocný poměrně často. Trpěl jsem opakovanými angínami a tak mi někdy mezi druhou a třetí třídou vyndávali nosní mandle. Každá nová angína se ohlašovala chuchvalcem v krku, teplotou a zvracením několikrát denně. Znamenala také obklady na krku, hlavu zabalenou do teplého šátku a pití velkého množství pitenčaje. Pitenčaj vznikal odvarem z cibule do kterého se přidával med. Maminka nás nutila k jeho pití slovy "pij ten čaj". Museli jsme se potit a to jsme nenáviděl. Naopak se mi velmi líbila ta malátnost, kterou jsem při horečce měl, to že se na mne maminka chodila často dívat, dávala mi na čelo obklad a ptala se mne, na co mám chuť. Já ale neměl chuť na nic, pravidelně zvracel a v krku mne řezalo a dusilo. Když horečky opadly, nosila mi maminka bramborovou kaši, kterou jsem miloval.
Jednoho sychravého jara začaly ve Sládkovce řádit plané neštovice. "Aby to ty kluci nechytili" říkala tehdy maminka. Měla starost, protože už tehdy chodila do zaměstnání a babička tehdy u nás ještě nebydlela. Velmi brzo "jsem to chytil". Třásla mnou zimnice, byl jsem malátný a pochopitelně jsem silně zvracel. Do druhého dne jsem se "vyrazil". Už je to tady, řekla maminka, to ten kluk chytí také. Což znamenalo, že nákazou je bezprostředně ohrožen i Eďas můj bratr. S nepatrným zpožděním se také vyrazil. Byli jsme obsypáni červenými fleky, přecházejícími do pupínků. Pupínky šíleně svědily, potom bolely, mokvaly a praskaly. Maminka nás mazala tekutým pudrem. Vypadali jsme jako špatně namaskovaní klauni.

Všechno v bytě bylo umazané od pudru, pudr se za námi sypal i po podlaze.

                                                                                nestovice
Být zavřený doma, když je venku tak hezky ....
Když to nejhorší trochu pominulo, museli jsme být ještě doma protože jsme měli karanténu. To jsme moc nechápali, štvalo nás to a silně jsme se nudili. Byli jsme až do odpoledních hodin sami doma. Hry byly brzo vyčerpány, televize tenkrát nebyla a my pozorovali, jak venku svítí sluníčko. A protože se náš zdravotní stav rychle lepšil, zvýšila se i naše chuť k jídlu. To mne přivedlo na nápad, že bychom si mohli něco dobrého uvařit. Jako dnes vidím, že ve spíži bylo naložené hovězí maso na sváteční nedělní svíčkovou. Ke svíčkové byly samozřejmě houskové knedlíky, které dodnes nesnáším. Neměl jsem proto rád ani svíčkovou.
Bratr Eda s nápadem souhlasil, ale neměl tehdy k vaření vlohy. Já jsem bez zaváhání odkrojil dva plátky hovězího na řízky. Do té doby mi nikdo nevysvětloval, že hovězí maso není na řízky právě to nejlepší. Maso jsem obalil jak jsem to u maminky vídával v mouce, vejci a strouhance. Na pánev jsem dal máslo a něm smažil mé první řízky v životě. Máslo prskalo, přepalovalo se, smrdělo. Maso se scuklo, utvořilo jakousi mističku, která nešla narovnat. Když se kuchyně začala naplňovat modrým dýmem, usoudil jsem, že už je to hotové.
Hovězí jsme žvýkali dost dlouho a tento druh řízků na přepáleném másle byl hodně zvláštní. Abychom si spravili chuť došel jsem k závěru, že to vylepšíme bramborovou kaší, kterou, jak již uvedeno jsem měl velmi rád.Okrájet brambory nebylo příliš složité, i když jejich okrajování nožem mělo skore tak 1:1. To znamená půl slupek, půl brambor. Zapálit plynový hořák a dát brambory vařit nebylo už problém. A přesto problém nastal. Bylo už po poledni, venku pralo slunce, my zavření doma. V tu dobu už chodili kluci ze školy. Otevřeli jsme okno v pokoji. Tady se musím zmínit o tom, že jsme bydleli v přízemí a skákání z okna do trávníku před domem pro nás bylo velmi snadné i když jsme to měli zakázané. Dokázali jsme i s pomocí okenice zase vylézt zpět do bytu. Pokřikovali jsme na kluky a cítili se úplně uzdravení. Tak zdraví, že jsme zapomněli na pokrm na sporáku. Zapomněli i na karanténu.
 Karanténa nám mohla být ukradená, protože kluci zrovna hráli fotbal. Vyskočili jsme z okna s chutí se zapojili do hry. Fotbal se hrál, kde se dalo. Z trávníku před naším domem jsme se posouvali na trávníky před dalšími domy v ulici. Ze hry nás vytrhl až zoufalý křik naší sousedky, která nám oznámila, že u nás hoří. Utíkali jsme domů. Z otevřeného okna obývacího pokoje se valil hustý černý dým. Vyšplhali jsme po okenici do pokoje a odtud za stálého kašlání se probíjeli do kuchyně. Teprve po otevření kuchyňského okna a notné chvíli jsme viděli, že voda v hrnci s bramborami na kaši se vyvařila, brambory zuhelnatěly, nádoba se rozpálila do červena. Zhasli jsme plyn, hrnec uchopili utěrkou, která se vzápětí vznítila a vše hodili do kuchyňské výlevky. Pustili vodu za vývinu oblaků smrduté páry.
Ztráty nebyly velké. Bramborová kaše se nekonala. Hrnec se zachránit nedal. I přes okamžitě otevřená okna v celém bytě nešel důkaz naší činnosti zakrýt. Veškeré zařízení bylo nasáklé štiplavým a nepříjemným zápachem spálených brambor. Kuchyňské stěny poněkud změnily barvu. Smrděla i omítka. Když přišla maminka domů, nebylo veselo. Dostali jsme velmi silný nářez. Pokud se pamatuji, neměli jsme ani pocit ukřivdění a byli rádi, že všechno skončila jen tím nepříjemným zápachem, který se z našeho bytu linul ještě dlouho po této události. Tak skončil můj první pokus o vaření.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře