Kluci z ulice 4.

17. březen 2009 | 14.26 |

Velká louka, rašelina, zahrady, bouračky.
klucizesladkovkyMíst, kde se odvíjelo naše klukovské dětství bylo hned několik. Sládkovka byla dostatečně velká ulice, téměř zde nejezdily automobily a za barákem byly velké travnaté plochy se sušáky na prádlo. Pro nás to byla "bidla". Mezi bidla patřila i klepadla na koberce, které později vzala za své. Za těmito trávníky u každého domu se nacházely zahrádky. Každá rodina zde měla svůj kousek půdy, který více či méně využívala. Stály zde i králíkárny a slepičárny, ba i husy a kachny některé rodiny chovaly.
Mezi tím vším zeleným se krčily různé boudy a altány, tak, jak je kdo uměl postavit, či jaký zrovna sehnal materiál. My kluci z ulice jsme právě o těchto zahradách věděli své. Věděli jsme přesně, kdo má jaký rybíz, jahody, kdo pěstuje kedlubny a kdo má nejlepší jablka. Věděli jsme, kdy budeme muset pomáhat s rytím a děláním záhonů. Na rytí byl nejlepší Cápoška, Capouch, zvaný též Ježek. Na rytí byl stejně dobrý i Číča Fábera. Oba to nejen uměli, ale měli i výdrž. My ostatní jsme klovali do země jako "vrána do hovna", jak jsme slýchali od některého z dospělých. Zahrady později zmizely, byly zabrány pro novou výstavbu a celý prostor se zmenšil, zošklivěl a dostal zcela jiný ráz.
Dalším místem, kde se odehrávaly mnohé hry byla "velká louka". Jednalo se o louku pod lesem podél železniční trati tam, kde končilo území Gorkáků. Velká louka nebyla ničí a proto si sem chodila hrát jednotlivá seskupení kluků i holek bez nároků na toto území. Je pravda, že i velká louka se někdy stávala bojištěm "velkých bitev". Na velké louce jsme také často chytali křečky, kterých zde tehdy bylo nespočet. Způsob a taktika byly prosté. Kbelík na vodu pro kterou se běhalo k potoku u hájovny. Voda se lila do nory. Lila se a lila. Tak dlouho, než se ozvalo charakteristické prskání. To chudák křeček již nemohl vydržet a než by se v noře utopil, soukal se ven. Vběhl přímo do nastaveného kbelíku. Byl celý zmáčený a hrozně se vztekal ve snaze dostat se z nedobrovolného zajetí. Ve Sládkovce, kam jsme křečky nosili, bylo mezi kluky a holkami pozdvižení. Křeček byl přemístěn do velkého dřevěného sudu, který u každého domu sloužil na vodu k zalévání. Dávali jsme mu trávu, ale křeček jí nějak nechtěl. Byl chudák vystrašený, vyděšeně koukal černýma kulatýma očkama. Pobíhal po dně sudu a snažil se dostat na svobodu. Po chvíli přišel na to, že když bude běhat stále rychleji, odstředivá síla ho pomalu vynášela výše a výše po stěnách nedobrovolného vězení.

Křeček do toho asi dal všechno a když byl ve třech čtvrtinách sudu, vzepjal se k osvobozujícímu výskoku. Zařvali jsme, odskočili od sudu a křeček přes naše hlavy obloukem dopadl na zem. Rychlost jakou pelášil ke svému domovu byla úžasná. Tento pokus jsme potom již nesměli opakovat, protože nám rodiče vyčinili, že jsme trapiči.

Na velké louce jsme rádi chytali sarančata. Soutěžili jsme, kdo chytí největší a nejtlustší. Zkoušeli jsme je "zapřahat" do krabiček od sirek. Sarančata tomu nějak nechtěla rozumět, divoce se vzpínala jako opravdoví koně. Některá se vysmekla z "otěží" a mizela. Ostatní skončila jako potrava pro slepice.
Na velkou louku šlo jít několika způsoby. Buď takzvaně přes "esenbák", což bylo fotbalové hřiště Sboru národní bezpečnosti nebo cestou kolem "za garážema". O "zagarážích" budu ještě vypravovat samostatně. Jiná cesta na velkou louku vedla přes "břízky". Břízky byl prostor těsně pod tuhnickým lesem právě nad garážema. Stála zde ještě před koncem války nějaká drobná stavení, ale právě tento prostor byl jedním z těch co dostal plný zásah od amerických B-52 v dubnu 1945. Pás leteckých pum tato stavení vymazal ze země. Zůstaly jen hluboké krátery, které se potom později naplnily dešťovou vodou. Některé z bomb dopadly také do uváděných garáží a dále do tuhnického lesa. Z tohoto prostoru, který jsme pro jeho členitost a jakousi tajemnost milovali, se potom prošlo přes "rašelinu" na velkou louku.
Někdy jsme ani na rašelinu či velkou louku nedošli, protože v břízkách bylo nespočet jiných lákadel.
Povalovaly se zde různé zbytky a trosky automobilů, kusy stabilizačních ploch od leteckých pum a nevyhořelá tělesa zápalných bomb. Byly tu různé kusy hliníkových plechů z neznámých součástí. Všechno bylo prorostlé mladými břízami, které postupně tuhle spoušť milosrdně přikrývaly. Mezi břízkami jsme nacházeli stále další a další německé přilby, zbytky vojenských bot a kožených řemenů. Našli jsme zde také hlaveň leteckého kulometu. Byl odtud pěkný rozhled. Až do Dvorů a Staré Role. Ve výhledu ještě nebránily žádné nové domy.
Břízky byly nejčastějším místem pro výstavbu podzemních i nadzemních bunkrů, zákopů a střílen. V břízkách jsme dělali ohníčky. Krátery po leteckých pumách plné vody se měnily na rybníčky, ve kterých jsme chytali žáby a čolky. Žáby byly další z příhod našeho klukovství. Slyšeli jsme od starších kluků, že opečená žabí stehýnka se jedí jako lahůdka. K tomu, abychom žáby opékali a jedli je, jsme se však nikdy neodhodlali. Pořádali jsme ale silně obsazené žabí závody. Každý si chytil tu svoji. Čím macatější, tím lepší závodnice. Stéblo duté trávy jsme zastrčili žábě do zadečku a potom žábu pomalu nafoukli. Žába, šlo vlastně o ropuchy obecné se nadula jako balon. Stéblo se muselo nechat v zadní části nebohého tvora a držet stisknuté, aby vzduch neucházel. Potom jsme určili jednotlivé rozjížďky, seřadily žáby na startovní čáru a na povel je odstartovaly vysunutím stébla z dírky. Žáby po přestálém nafukování sami hleděly, aby byly co nejdříve a co nejdále od nás. K tomu jim pomáhal raketový pohon na vzduch, který ucházel z jejich zadních trysek. Některé se po vodě hnaly neuvěřitelnou rychlostí, postupně splaskávajíc. Některé byly ale dost sveřepé, seděly na vodě jako koule a ze zadečku jim nic neucházelo. Asi nás chtěli za to trápení vytrestat.
Nebyli jsme ani necitliví, ani jsme neměli nic proti žábám. Byli jsme dost rozjívení kluci a neměli žádný pojem o tom, že by se takové věci dělat neměli. Vědět to tenkrát naši rodiče, spráskali by nás řemenem na holý zadek, čehož se nám občas také dostalo. Když jsme prošli břízky směrem na velkou louku, tak na jejich konci začínal areál rašeliny. Byla to veliká jáma plná hnědočerné rašeliny. Jáma měla severní stranu strmou a téměř kolmou a končila okrajem tuhnického lesa. Ostatní tři strany byly pozvolné. Ještě dlouho po tom, co jsem odrostl klukovským létům jsem si myslel, že rašelina se odtud kdysi těžila. Ale opak byl pravdou. Rašelina se sem po dlouhá léta vyvážela po jejím použití v lázních. Rašelina nás přitahovala neodolatelně, magicky, tajemně a zcela. Nejít na rašelinu, znamenalo jeden z nejvyšších stupňů zbabělosti. Zbabělcem žádný z kluků být nechtěl. Ani Jirka Obytů, který z počátku, když se šlo na rašelinu, musel zrovna pro "mlíko", později neodolal. Jít na rašelinu ale zároveň znamenalo strašlivě se zamazat a "nasmrdět", jak říkala naše maminka. Rašelina byla po dešti téměř úplně černá, mazlavá a byla cítit svým charakteristickým zápachem. Po letech jsem si jako pacient v lázních, jen tou zvláštní vůni leže při tom v zábalu, připomněl všechny ty zážitky z dětství.
Když delší dobu svítilo slunce, tak rašelina postupně vysychala, stávala se lehounkou a její kusy po dopadu na zem vytvářely oblaka drobného prachu, jakoby "vybuchovaly granáty". Tak jsme to jako kluci vnímali a proto nás to tolik lákalo. Téměř pravidelně každé léto rašelina hořela. Docházelo k tomu samovznícením. Rašelina hořela doutnáním za vývinu čpavého dýmu. Stávala se jemně sypkou, měnila barvy na růžovou, červenou, hnědou, žlutou i bílou. Bylo to nebezpečné, protože hloubku vyhořelých či ještě hořících ploch nešlo nijak odhadnout. Jednou v létě, do vyhořelé a ještě hořící rašeliny zapadl i bagr, který zde pracoval. Stroj celý vyhořel až na holý kov. Rodiče nám pravidelně zakazovali na rašelinu chodit. My jsme tam však pravidelně chodili a nejvíce, když hořela. To vzrušení, když jsme do míst, která doutnala hodili kus dřeva nebo kámen. Vytryskl gejzír jisker, vyšlehly plameny, zakouřilo se. Někdy se kouřilo i od našich tenisek či nohou. Zmazaní, nasáklí dýmem, opálení a popálení jsme se vraceli domů. A doma pak dostali zasloužený výprask. 
Na rašelině se odehrávaly ty největší a nejkrutější bitvy. Munice, kusy rašeliny, ať už mokré a tudíž těžké, dobré na házení, zde bylo nekonečné množství. Zásah rašelinou ani moc nebolel. Nešel však zatajit. Černohnědé fleky barvily naše těla i oblečení. I suchá rašelina měla v boji své místo. Hozený kus většinou doletěl tak akorát nad hlavy protivníka a tam se rozpadl, kouřově vybuchujíc. Drobný prach se snášel na nepřítele a my měli v hlavách a před očima scény z filmu "Pád Berlína" a podobných hrůz, které jsme jako kluci viděli v kinech. Tu největší bitvu svedenou uprostřed bitevního rašelinového pole, tu budu také vyprávět později. Zaslouží si samostatnou vzpomínku, protože krutá řež se zde poprvé skončila nerozhodným výsledkem a čestné klání vybraných bojovníků, kteří zastupovali jednotlivé bojující strany jsme prohráli.
Nejméně do počátku padesátých let nás v Tuhnicích obklopovalo množství úplně či částečně zničených domů. Jak už jsem uvedl, výsledek amerického náletu z roku 1945. Některé "bouračky", jak jsme je souhrnně nazývali, byly jen veliké krátery s okolím rozdrcených cihel a zkroucených železných nosníků. Některé domy byly jakoby ostrým nožem rozříznuty napříč či šikmo přes budovu. Některé neměly střechu a část schodiště nebo pater, ostatní části byly zachovalé.
V některých poschodích byly zbytky nábytku. Bouračky byly hodně nebezpečné. V bouračkách se vedly sice ne rozsahem, ale určitě svou opravdovostí ty nejnebezpečnější "hry". Jedna strana se vždy opevňovala a strana druhá opevnění dobývala. Část obránců zůstávala zpravidla ve sklepě či v přízemí, připravila si notnou zásobu úlomků cihel, malty a prachu zabaleného do papíru. Druhá část obránců obsadila polorozbořená patra, kde na hrany zbořených zdí navršila stejné zbraně. Útočníci se vybavili stejně. Úlomky cihel, kamení, prachové "granáty". Pamatuji se, že útočníci právě při jedné takové bitvě "vynalezli" nový, zničující prostředek, který jsme potom s  úspěchem jako tuhničáci opakovaně použili proti gorkákům. Útočníci rozebrali kovová prolamovaná žebra z nějakých topných těles. Byla velká jako talíř a další menší asi jako malý talířek. Zubaté části krajů těchto okruží jsme střídavě ohnuly a dolu. Takto hozené okruží, které jsme okamžitě nazvaly "kaťuše" letělo vysokou rychlostí ve výši očí, nebylo téměř vidět a vydávalo nepříjemný kvílivý zvuk. Tato zbraň, jejíž naleziště jsme přísně střežili, se stala opravdovým postrachem gorkáků. Pomohla vyhrát nejednu bitvu a velkou měrou se podílela na společném vítězství tuhničáků, gorkáků a moskevčáků proti drahovičákům a klukům z města. Nasazovali jsme jí vždy, až bylo nejhůř a o jejím použití rozhodoval velitel tažení.
Dobývání bouraček mělo na svědomí nejvíce klukovských zranění od rozbitých hlav po rozseknutá obočí, od prachu v očích po modřiny. Zásahu kaťuší se báli i ti nejodvážnější. Už jen jejich kvílivý zvuk při jejich nasazení, obracel gorkáky na panický útěk. My, menší kluci, jsme měli za úkol vypálené kaťuše co nejrychleji sbírat tak, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Vzpomínám si, jak hoch jménem Pavel Born, synáček nějakého důstojníka ČSLA, dostal přímý zásah kaťuší do obličeje. Vyrazilo mu to zub a ošklivě rozseklo pusu. Strašlivě řval, z obličeje mu doslova stříkala krev a my všichni "zdrhali", což byl výraz pro absolutní rozprchnutí do všech světových stran. Jeho maminka s ním potom stále ještě brečícím, ale už ošetřeným chodila od jedné domácnosti ke druhé, snažíce se zjistit "kdo to hodil". Ale nehodil to samozřejmě nikdo.
V určitém ročním období jsme milovali zahrady. Rozumí se, že cizí zahrady. Na vlastních nikdy nerostly ty správné jahody, rybíz, angrešt, kedlubny, mrkev či ovoce. Na cizí zahradě byl černý rybíz vždycky černější, jahody červenější a červený rybíz méně kyselý. Kedlubny tam byly velké a nebyly dřevnaté. Výpravám na zahrady, které tenkrát nebyly oplocené jsme říkali šlajzání. Dnes už nevím proč a jak to slovo vzniklo. Myslím, že to mělo něco společného s některými našimi "tajnými"výrazy. Tedy výrazy, kterým dospělí ani nikdo jiný mimo nás kluky neměl rozumět. Na zahradách jsme kradli, protože nic jiného to nebylo, ale brali jsme vždy jen to, co jsme hned snědli.
Území, které jsme takto šlajzali bylo značně rozsáhlé a nejraději jsme podnikali výpravy na co nejvzdálenější zahrádky. Být chycen znamenalo těžký výprask a ostudu i pro naše rodiče. Nepamatuji si, že bych byl s bráchou někdy chycen. Byli jsme však několikrát žalováni, ale protože nás nechytili, tak z toho nic nebylo. Šlajzání šlo provádět jen v malých skupinkách po dvou až třech . Větší množství by bylo nápadné a příliš viditelné. Mezi nejčastěji vyšlajzané zahrady patřili zahrádky pana Rybáře a pana Bartoše. Rybářovi měli dobrý rybíz a pana Bartoše jsme neměli rádi, protože na nás kluky strašně křičel a nadával nám. Kdykoliv a pro cokoliv. Nesnášel ani, abychom procházeli pod jeho přízemními okny.
Jednou, když jsme mu zrovna ošlajzali jeho záhon jahod jsme si všimnuli, že vedle má záhonek macešek, pěkně seřazených jako vojáci. Macešky byly modrožluté, plně rozvinuté. Na každý jednotlivý kvítek macešky jsme inkoustovou tužkou namalovali rozšklebený obličej. Pana Bartoše druhý den, když šel zalévat, málem ranila mrtvice. Ze záhonku macešek se na něj dívaly desítky šklebících obličejíčků. Pan Bartoš neartikulovaně řval na celou ulici, že "ty hajzly a sběř esesáckou všechnu pobije". To označení vojsk SS pocházelo z toho, že jsme celé hodiny našich válečných her pobíhali s německými helmami na hlavách pod jeho okny. Že jsme při tom nemlčeli je nasnadě. Mělo to potom ještě nějakou dohru na úrovni dospělých, protože řval tak mocně, že to mnozí rodiče slyšeli a vadilo jim, že jejich ratolesti někdo nazývá esesáckou sběří. Myslím si však, že se to samo urovnalo, protože pan Bartoš stejně nebyl schopen nic kloudného těm rodičům vysvětlit. Jen celý bílý v tváři pořád opakoval "dyť voni na mě ze záhonu těma ksichtama čumí".
  

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře