KLUCI Z ULICE 5.

20. březen 2009 | 12.16 |

Za garážema.
Pojem za "garážema" měl pro nás kluky tak velký význam, že přerostl do výrazu "zagarážema". Tento velký prostor se nacházel na konci Sládkovky, kde začínal objekt autobusových opraven. Do konce války zde zřejmě byly opravny německých nákladních vozidel. Za tímto objektem, směrem k nynější základní škole v Tuhnicích a pozemcích okolo školy se rozprostíralo území zagarážema. Bylo zarostlé starými ovocnými stromy z nichž některé ještě rodily ovoce. Bylo prorostlé černým bezem a dalším křovím. Mezi touto zelení vykukovaly vraky německých nákladních automobilů, autobusů bez kol, různých součástí, ojetých pneumatik, vytrhaných sedaček, plechovek se zbytky barev, mazadel i ředidel. Byla zde také část pozemku, která nás děsila. Jednalo se o kamenné zbytky soch pravděpodobně z nějakého zrušeného hřbitova či kamenictví.
kluci1Byly zde i kamenné vany plné vybělených kostí. Snad byly zvířecí, ale v naší fantaziemi nabytých představách, to byly kosti lidské. Jednou z postřílených němců, podruhé popravených zajatců či padlých z  nějaké bitvy. Všechno bylo potemnělé ve stínu bujně rostoucí zeleně, některá místa byla téměř nepřístupná. Prolézali jsme mezi těmi bez ladu a skladu propletenými kamennými údy soch a otřásali se při pohledu na hnáty v kamenné vaně. Kolem se v létě šířil zvláštní vlhký zápach rychle rostoucího černého bezu, tlející trávy a listí. Kosti stále ještě páchly a všechny ty nepopsatelné pachy se mísily se zápachem pneumatik, vazelíny a zbytků nafty či benzinu.
Do zagaráží nechodil žádný z rodičů. Jen občas nás z přední části vyháněli garážníci, jak jsme říkali pracovníkům opraven. My jsme se ale vždy znovu a znovu vraceli. Měli jsme zde své nejtajnější skrýše. Později skrýše prvních cigaret značky Partyzánka či Lípa. Vrcholem bylo uložení značky Memphis a Mentolek. Ty jsme později nemohli dlouho najít. A když jsme konečně mezi kameny znovu objevili kovovou krabičku ve které byly uložené, byly již vlhké a plesnivé. Sušily jsme je na sluníčku a pak si pochutnávali za mocného kašlání a plivání. Zagarážema jsme dělali "ohýnky". Tak tomu říkali naši rodiče.
Šlo však o pálení těch nejsmrdutějších nebezpečných odpadů. Od již vzpomínaných pneumatik, koženek, vatelínu ze sedaček, které jsme ještě mazali "kolomazí". Báječně, za vývinu černého smradlavého dýmu a barevně se měnících plamenů, hořely zbytky různých barev. Mnohokrát se nám podařilo zapálit i elektronové plechy, které pak nebyly k uhašení. Elektron hořel oslnivě bíle a dlouho. Hravě protavil i kovové plechy. Zde jsme vyráběli "pochodně" různého tvaru a velikostí. Materiálem byla vazelína, staré hadry a větev na držení. Někteří specialisté přidávali pryskyřici ze stromů, nasbíranou v tuhnickém lese. Pochodně hořely mohutným čoudivým plamenem. Házeli jsme je do trávy, která se následně vznítila. Pak jsme zase honem rychle hasili. Hra na "hašení" byla velmi oblíbená. Všechny tyto pyromanské hry jsme měli přísně zakázané. Vždy jsme se domů vraceli s propálenými šaty a někdy s popáleninami. Často jsme měli ohořelé obočí a vlasy. Vždy jsme odporně páchli po spálené gumě a vazelíně. A vždy jsme doma dostali výprask. Někdy i řemenem. Nikdy nás to však neodradilo od dalšího "pudemepálit".
Zagarážema byl náš tajný zdroj kaťuší o kterém jsem již vyprávěl. Tento zdroj byl prakticky nevyčerpatelný a my si ho nesmírně cenili. Zde jsme také chodili "na vrabce". Mezi keři černého bezu jich byly stovky. Cítili se zde mezi bezinkami bezpečně. Zpočátku jsme se je pokoušeli trefit kameny. To se podařilo pokud se pamatuji pouze jednou, myslím že Číčovi nebo Ježkovi, už nevím. Potom přišla fáze "skobičáků". To byl prak vyrobený ze silného hliníkového drátu, opatřený modelářskou gumou. Za gumu ze zachytila skobička. Skobičky byly buď "originál" kovové nebo skobičky vyrobené z ohnutého drátu. Vystřelené skobičky létaly s pískotem a velmi rychle. Zásah skobičkou vrabce okamžitě usmrtil. Ještě později jsme vrabce stříleli vzduchovkou, kterou vlastnil Číča a potom také Olánek. Číča měl malou tzv. "dětskou" vzduchovku zn. "Slávia" . Nabíjela se lámáním a vkládaly se do ní diaboly. Olánkova vzduchovka byla z našeho pohledu "vojenská". Byla velká jako opravdová puška, také tak těžká a nabíjela se pákou. Měla zásobník na několik kulatých broků a střelba z ní byla velmi rychlá. Olánkovo vzduchovka měla taký "velkej donos", asi tak 200 metrů. Naštěstí jsme těch vrabečků příliš moc netrefili. Jakkoliv se dnes při tomto vyprávění nad naším počínáním otřásám, pravdou je, že jsme tenkrát byli sice dětsky, ale přesto necitelní. Do příhod zagarážema patří i další dvě následující.
Ohníčky jsme zakládali pořád a kde to jen šlo. Jednou jsme nasbírali větší množství ostré munice. Nalezišť střeliva bylo několik. Největší se nacházelo v prostoru dnešního lehkoatletického stadionu za tenisovými kurty v Tuhnicích. Byla zde louka a bažiny. Ke konci války zde byl údajně malý rybníček. Do tohoto rybníčku bylo navezena ta nejrůznější pěchotní munice, jakou si lze představit. Byly zde náboje německé, ruské, americké ba i japonské. Bylo zde střelivo do pušek, samopalů, kulometů, pistolí. Byly zde granáty ruční i dělostřelecké. Byly zde hlavice a výmetné roury pancéřových pěstí. Vyhrabávali jsme celé kulometné pásy se svítícím střelivem, sumky, opasky, helmy, bodáky, bedýnky na střelivo a další věci. Na toto místo jsme chodili přímo ze školy. Vysypali jsme knížky a sešity na trávu. Každý už měl připravené "správný klacík". Začalo dolování a rýpaní v měkké zemině. Věděli jsme dokonce, kde jsou nábojnice a kde dělostřelecké granáty. Školní tašky plné patron, knížky pod paží, tak končila každá taková výprava. Část střeliva nám rodiče vždy zabavili a byli při tom dost bledí v obličeji. Zvláště pak když se ve školní tašce objevila dělostřelecká nábojnice, z které jsme vytahovali dlouhé tyčky střelného prachu, který vypadal jako dutá tuha z tužky. Tyhle "tuhy" sloužily k tomu, že jsme je zastrkovali do dírek v mraveništi, na konci je zapálili. Prach hořel a až žhavý konec zajel do mraveniště, vždy to vzápětí "vybouchlo".
Ale k té příhodě. Střelný prach, který nastřádalo několik kluků jsme vysypali do kovové na patentní uzávěr zavírací konve na mléko asi tak na tři litry. Přidali jsme ještě několik desítek celých nábojů do pistolí. Nádobu jsme pečlivě uzavřeli a šlo se do břízek nad zagarážema. Zde, opravdu nad areálem garáží, přímo naproti prosklené montážní hale jsme na vyvýšeném místě rozdělali oheň. Když se pěkně rozhořel, hodili jsme do něj naplněnou nádobu. Zdrhali jsme asi sto metrů, směrem k tuhnickému lesu, zde zalehli a čekali.
Nečekali jsme dlouho. Zahřátý střelný prach explozí vyrazil víko nádoby. K obloze se vznesl sloup jasného ohně z hořícího střelného prachu. Ostré nábojnice byly vymrštěny do ohně, kde v seriích explodovaly. Chvílemi bylo slyšet i dost dlouhé dávky. Takto vystřelené kulky nám svištěly nad hlavami a končily v lese. Některé však mršky jedny zamířily na opačnou stranu, přímo do prosklené stěny haly. Dírek v malých oknech rychle přibývalo. Po chvíli se vše zklidnilo. Třesk vybuchujících nábojnic a svist kulek se utišil. Ani jsme to nestačili vychutnat a již jsme slyšeli jiný stejně nebezpečný zvuk. Byl to řev montérů z opravárenské haly. Tak jak byli v montérkách, jeden dokonce v trenýrkách (prý se zrovna převlékali v šatně) se hnali do kopce, aby nás potrestali. Samozřejmě, že nás nechytili. Zkoušeli ještě obcházet rodiče v domech okolo garáží, jenže "tady žádní takoví hoši, co by si hráli s patronama" nebydleli.
Druhá příhoda, kdy nás garážníci honili a tentokrát dostihli se odehrála následovně. Jedna z ohněstrůjných her spočívala v tom, že jsme si hráli na hasiče. Část kluků byla zapalovači, druhá část byla hasiči. Zapalovači s určitým předstihem zapálili suchou trávu v břízkách nebo na velké louce. To se dělo pomocí hořící pochodně, kterou táhli za sebou po trávě. Když se tráva rozhořela zasahovali hasiči, kteří se jí snažili uhasit všemi prostředky. Větvemi, plácáním plechem, hadry a někdy soustředěným čůráním. Tenkrát v břízkách byla tráva asi moc suchá nebo jí bylo příliš mnoho, nevím. Plameny vyšlehly vysoko, převysoko. Navíc se zvedl silný vítr, který je hnal svojí vlastní rychlostí směrem na les. Strhli jsme ze sebe své teplákové bundy a zapalovači i hasiči hasili jako pominutí. Dusili jsme se čpavým dýmem, vlasy jsme měli opálené, obočí sežehnutá. Některým z nás začínaly doutnat tenisky. Někdo dostal nápad doběhnout pro garážníky. Já s bratrem Edou jsme utíkali do vrátnice opraven. Musel na nás být asi zvláštní pohled. Špinaví, učouzení s červenýma očima nejméně deset centimetrů před vlastním obličejem, jsme nesouvisle vyráželi, "že vono to hoří děsně rychle a už hoří celej les". Chlapi z opravny neztráceli čas, popadli několik hasících přístrojů a běželi s námi zpět. Oheň už opravdu požíral první mladé stromky lesa, celá pláň břízek byla v jednom plameni. Všichni jsme se snažili hasit jak to šlo, ale plameny byly stále silnější. Chlapi z opraven zahodili upotřebené minimaxy a běželi volat tehdy požárníky. Stejně přijeli hasiči a ti si během poměrně krátké chvíle s ohněm poradili. Planina břízek byla zčernalá, holá a doutnala. Silně doutnal i okraj lesa, kde oheň prohořel dost hluboko, navíc se vznítilo rašelinové podloží. Hasiči zde zůstali až do druhého dne.
K tomu, jak celá nešťastná věc vznikla se však nikdo nepřiznal. Ani jsme si opravdu po prožitém šoku nepamatovali, kdo první dostal nápad "jítpálit". Měli jsme strašlivý strach a tak vše zůstalo u toho, že jsme to byli právě my kluci ze Sládkovky, kteří oheň objevili, snažili se ho uhasit a pak zavolali dospělé. Tím jsme se postupně i ve vlastních myslích stávali těmi správnými a statečnými. Později jsme si vzpomínali již jen na to, že jsme neohroženě, hrdinsky a s nasazením vlastních ožehnutých vlasů, obočí a spálených tenisek zabránili úplnému shoření tuhnických lesů.
Ze zagárážema nemohu vynechat naše první klukovské seznámení s kouřením. Ty šílené pokusy, které prožívali jistě i ostatní klukovská seskupení té doby. Začátky byly opravdu skromné. Cigarety jsme si vyráběli z toaletního papíru do kterého jsme balili různé druhy suchých listů. Kombinovali jsme i různé směsi listí. Březové, kaštanové, z lípy i černého bezu. Obzvlášť silné byly rozdrcené suché šištičky z břízy. Tyhle "žvára", jak jsme je nazývali, byla na prst silná. Jejich zapálení tak, aby jen doutnala a nehořela plamenem, byl někdy problém. Nasávali jsme dým do pusy a většina jej zase co nejrychleji vyfoukla ven. Byli však již poučení hoši, kteří věděli, že cigarety, aby měly ten "šmak" se musí šlukovat. Výuka šlukování byla složitá a bolestná. Ještě dnes si pamatuji ten správný návod. "Musíš to nasát do pusy a pak jako vdechnout dovnitř".
Pokaždé, když jsem se o to pokusil mi někdo vrazil nůž do plic a začal s ním kroutit. Dým z listí ze mne vybouchl v jednom oblaku a následovala chvíle úporného kašlání a dávení. Požitek se nedostavoval a o nějakém frajerském vypouštění dýmu v úzkém proužku či snad kolečku, nemohla být ani řeč. Nikdy jsem se šlukovat nenaučil. Neumím to ani dnes. Většina kluků však tuto "slast" pochopila a smrdutá "žvára" skutečně šlukovala. Musel jsem se spokojit s tím, že jsem předstíral vdechování, kouř podržel ve tvářích a pak jej vyfoukl. Někteří experimentátoři vynalézali různé kombinace. Vydlabali měkké vnitřky silnějších větviček z černého bezu a na místo vatovité duše nacpali suché listí. Vzniklý dýmkocigaretový hybrid potom pokuřovali.
Samozřejmě, že následovalo období, kdy nějaké "balení" listí do "klosetpapíru" nám začalo připadat potupné. Ježkův otec pan Capouch měl doma obrovskou zásobu tabáku. Pamatuji si, že Ivan otevřel velkou prádelníkovou dvojitou zásuvku a ta byla úplně plná. Měl i papírky a tak jsme si balili z opravdového tabáku. Pak nastoupila doba přinášení opravdových cigaret. Partyzánky, Lípy, Globusky a drahé Mephis či Mentolové. Obřad kouření se odbýval ve skrytu nejhustších keřů právě zagarážema. Měli jsme hodně velký strach z toho, aby nás nikdo neviděl a v té době jsme uměli být téměř neviditelný. Nad keři bezinek stoupal smrdutý dým, my slzeli, kašlali a plivali. Točila se nám hlava a zvedal žaludek. Stalo se dokonce, že Edovi se společně s Číčou udělalo tak zle od žaludku, že si stáhli kalhoty, seděli proti sobě, měli průjem, ale byli dál tvrdí, neporazitelní a dospělí. Žvára nevyndali z úst ani v této dramatické chvíli. Eďasovi se možná tak zatočila hlava z té slasti či jen neudržel rovnováhu, ale v každém případě přepadl směrem nazad nahým zadkem a zády do již vytroušeného velmi řídkého lejna.
Co bych za to dal moci tak ještě sedět na těch pískovcových kvádrech, před sebou kamennou vanu s vybělenými kostmi neznámého původu, okolo Ježek, Číča a Pavel s Vráťou, Karas, Olánek a já s bráchou. Zůstaly jen ty vzpomínky z nichž některé se propadly nevím kam. Nejde je vrátit ani vyvolat zpět. A u některých si nejsem jistý, že to bylo skutečně tak, jak se snažím vyprávět. Ale tak nějak, to bylo určitě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře