Kluci z ulice 6.

22. březen 2009 | 14.12 |

První velká láska a vánoce v padesátých letech.
Asi ve stejnou dobu, kdy jsme se jako rodina nastěhovali do čísla 8 Sládkovy ulice, přistěhovala se i rodina Výborných. Pan Výborný se svojí manželkou se s našimi rodiči velmi kamarádili. Byl to takový přátelský vztah, jaký dnes opravdu už alespoň ve městě není běžný. Maminky se vzájemně radily co budou vařit, půjčovaly si osobní věci nebo si dávaly suroviny na vaření.
Pan Výborný byl také jako náš táta spojový mechanik a my s bratrem věděli, že pracuje na "zesilovačce". Já osobně jsem to chápal po svém. Nějaký takový zvláštní, vysoký stožár, odkud vedou různé dráty do všech měst. Daleko více nás však zajímalo, že pan Výborný byl až klukovsky kamarádský, měl motocykl "ZETKU" černé barvy a se sedátkem vzadu. Věděli jsme také, že to je "pérák". Motocykl byl pravidelně leštěn a různě opravován, umýván a my byli na vrcholu blaha, když jsme mohli pomáhat. Třeba jen podáváním montážních klíčů. Věděli jsme co je čtrnáctka a sedumnácka a co francouzák. Pan Výborný se nikdy nerozčiloval, byl usměvavý a rád si s námi povídal. Asi proto, že on měl "jen" dvě dcery. Danu a Líbu. Největší odměna za pomoc při mytí a leštění obnášela jízdu na zadním sedátku péráka ZETKY 250.
danalibaK rodině Výborných jsme chodili jako domů. Hráli jsme si s Danou a Líbou, paní Výborná nám dávala najíst, když jsme měli hlad. A ten jsme měli téměř stále. Paní Výborná byla mírná a měla bradavičku na nose. Nepamatuji se, že bych jí někdy slyšel křičet nebo se zlobit..
Asi ve čtvrté třídě, tedy když mi bylo 9 let se mi starší dcera Výborných Dana, začala líbit. Pamatuji se dodnes, jak jsem toužil být v její blízkosti a dívat se na ní.
Ničemu jsem nerozuměl, nevěděl proč, jen jsem to strašně silně cítil. Tenkrát v těch padesátých letech byly pro děti mého věku pojmy jako láska mezi ženou a mužem naprosté tabu. Nějaké sexy výrazy též neexistovaly. Z oblasti citů, lásky a sexu se nic nezveřejňovalo.
Cítil jsem vnitřní sladko, když jsem mohl být s Danou sám. Povídal jsem jí a snažil jsem se jí nějak zaujmout. Pamatuji se na jeden okamžik, který vyzněl samozřejmě velmi komicky, ale dokládá jací jsme i přes všechny ty klukoviny, které jsem popsal byli. O vánocích jsme dostali loutkové divadlo. Jeho největší část pracně a jistě hodně pozdě po večerech vyřezával náš táta z překližky lupénkovou pilkou. Maminka ušila oponu. K divadlu patřilo asi pět loutek. Tohle divadlo byl pro nás nesmírný zážitek a vydrželi jsme si s ním jen tak ve dvou s bratrem hrát celé hodiny. Hráli jsme pro naší sestru Ivu. Když jsme se propracovali přes klasiku, kdy Kašpárek nad někým vítězil v lítém boji, začali jsme zkoušet vlastní hry. Pozvali jsme také naše kamarádky Danu a Líbu. Bylo to napínavé, celý den jsme se na to těšili, co jim předvedeme.
Večer, když se setmělo jsme měli připravené hlediště ze židlí, po stranách toho mrňavého divadélka jsme natáhli deky, scéna byla osvětlena stolní lampičkou. Myslím, že jsme měli připraven i nějaký plech, kterým jsme vyluzovali zvukové efekty. Nepamatuji si, zda se přišli podívat i naši rodiče, nepamatuji si ani co jsme hráli. Ale pamatuji si velmi živě, že moje city k Daně byly rozjitřené a já se jí snažil velmi zalíbit. Chtěl jsem v té postavě, kterou ztělesňovala ta malá loutka vyjádřit můj smysl pro spravedlnost, pořádek, hrdinství a já nevím co ještě. Závěr představení končil nějakou strašnou kalamitou, všichni se pozabíjeli, bily hromy a šlehaly blesky, které vytvářel plech a blikání stolní lampičky. A jak jsem tak byl hrdinsky roztoužený a dokonale spravedlivý, zvolal jsem na závěr představení: "dětičky nebuďte jako prasata, myjte se mýdlem a čistěte si zuby pastou". V té chvíli to byl vrchol mého srdečního a láskyplného výlevu.
Jak jsem se s Danou sbližoval stále více a více měl jsem pocit, že bych s ní chtěl být nejméně 24 hodin denně. Měl jsem pocity, že když jí neuvidím, tak umřu anebo alespoň onemocním. Vymýšlel jsem si různé příležitosti, jak jí být nablízku. Obzvláště nenápadné bylo, když jsme oba rodičům opakovaně nabízeli, že půjdeme pro mléko. Pro mléko se chodilo až na nynější Moskevskou ulici, respektive do Wolkerovy. Tam byl obchod, kde paní z velké konve odměrkou nabírala do přinesené bandasky mléko. Když se nám podařilo tento sladký úkol získat, byli jsme šťastní. Obojí rodiče se tenkrát museli jistě v duchu smát, jak velmi se snažíme pomáhat s nákupem. Šel jsem vedle Dany co nejpomaleji, snažil jsem se rukou dotknout její ruky. Strašně jsem se styděl a až k umření jí chtěl za tu ruku držet. Jednou jsem si dodal odvahu a pro mléko jsme šli Brožíkovou ulicí směrem k lesní cestě, tam co ještě dnes chodí lidé pro vodu. Vylezli jsme nad vodojem, stáli proti sobě. Já jsem jí řekl, že už bych chtěl být dospělý. Dana se mne zeptala, proč bych chtěl být už starý. Vysvětlil jsem jí, že pak bych se s ní mohl oženit. Ona se na mne dívala a řekla, že by taky chtěla být už stará, protože by se mohla se mnou také oženit. A pak jsem jí řekl, že dospělí se pusinkují. Ona tiše špitla, že se teda budeme pusinkovat. A tak jsme v tom letním dopoledni v čase prázdnin stáli pod břízami co jsou zde dodnes, drželi se za ruce a pusinkovali se. Myslel jsem, že takhle nějak to musí být v nebi.
Když jsme se asi za dvě hodiny vrátili s mlékem z kterého už byl téměř tvaroh, rodiče nás již mezitím intenzivně hledali. Z našeho koktání se asi dalo poznat, že s tím mlékem přece jen není něco v pořádku. Potom jsem už pro mléko s Danou nesměl. Strašně jsem trpěl a nedokázal jsem se přes to přenést. Zanedlouho na to, jsem ještě zjistil, že Vašek Kroupů od nás z baráku, který byl asi o tři nebo čtyři roky starší se s Danou nějak moc baví a říká jí nějaké "kraviny", kterým se Dana smála.
Myslel jsem, že zahynu, jak to bolelo. Vaška jsem šíleně nenáviděl a byl jsem šťastný, když asi za měsíc se při jedné z rozhodujících bitev na rašelině ukázal jako slaboch a navíc mu jeden z gorkáků málem useknul šavlí palec. Výborných se zanedlouho potom odstěhovali mimo Karlovy Vary.
Musím však říci, že na tuhle první lásku jsem nikdy nezapomněl. Po letech, když už Dana byla vdaná a její maminka s  ní navštívila mojí maminku, jsme seděli při slavnostním obědě vedle sebe. I tehdy mne pod stolem chytla za ruku. Tenkrát mi ta mladá, nedlouho vdaná paní už nic neříkala, ale já jsem se přece jen na okamžik ocitl v tom letním prázdninovém dopoledni, uprostřed těch bílých břízek, s bandaskou na mléko postavenou na zemi. Zase jsem se slyšel v duchu říkat jak má strašně modrý oči a zase jsem jí pusinkoval.
A s Danou mám také spojenou vzpomínku na vánoční svátky, které jsme pravidelně několik let trávili i návštěvou u Výborných.
Matně si dokáži vybavit také ještě vánoce, kdy jsme byli s bratrem opravdu ještě špunti a tu radost, kterou jsme měli, když nám maminka četla z knížky, která se podle fotografie jmenovala Slavnost broučků. Brno-s brátrem
Druhá vzpomínka na vánoce, která se mi vybavila je z roku 1947, kdy mi bylo 5 let, bráchovi 4 roky, a kdy se naše rodina rozrostla o sestřičku Ivanku, které tehdy v prosinci bylo 5 měsíců. Bydleli jsme ve čtvrti Rybáře, v domě po německých vlastnících, kteří šli do "odsunu". Zda tehdy rodiče něco sháněli si nevzpomínám, ale protože v  tom sedmačtyřicátém, tedy dva roky po válce stejně nic nebylo, tak asi ne. Ale to napětí a tajemné čekání, nežli zazvonil zvonek a my mohli vstoupit do pokoje, kde byl nazdobený stromek se zapálenými svíčkami si vybavuji přesně.
Velikou atrakcí bylo tehdy pro nás děti fotografování. Tedy fotografování jako takové. Tatula rozevřel starý německý fotoaparát, s takovým tím harmonikovým objektivem, dlouho nastavoval čas a clonu. Potom na druhém konci obýváku připevnil na konec násady s koštětem sáček s práškovým magnéziem, od kterého vedla stříbrná páska ze stejného materiálu. Pásek zapálil, a rychle se přemístil za naše fotografické seskupení. Čekali jsme značně vykulení, plamínek šplhal vzhůru a my se báli, že se lekneme až magnézium v oslnivém záblesku vzplane. Že si nevymýšlím, a skutečně jsme se s bráchou lekli, dokazuje pořízený snímek.vanoce47
Ještě potom později, někdy tak z roku 1951, mi stará fotografie připomněla čas, kdy už jsme bydleli ve čtvrti Tuhnice v ulici Sládkova. 
 V té době jsme s bratrem i sestrou netrpělivě očekávali, co nám Ježíšek z těch přání, které jsme mu zasílali umístěním dopisu za okno, nadělí. Dokonce se mi podařilo najít jeden takový vše vysvětlující dopis. 
  
Jako dárky jsme dostávali většinou tzv. potřebné věci, jak s oblibou říkala naše babička Štorka, která s námi v domácnosti bydlela. Vzpomínám si také, že babička Štorka, neměla ráda
vánočního kapra a ryby vůbec. Odmítala ještě několik týdnů po vánocích používat kuchyňský nůž, kterým se kapr kuchal a porcoval. Tvrdila totiž, že z něj stále cítí tu rybinu, a že jí to trhá žlučník. Neměl jsem odvahu se zeptat maminky, jak se ten žlučník babičce trhá a vrtalo mi to hodně hlavou.vanoce51
Velikou radost jsme měli z nazdobeného stromečku, na kterém kromě ozdobných koulí (ještě prý po němcích) visel sem, tam nějaký ten bonbón. Vybírali jsme ty čokoládové s náplní, která chutnala voňavě. Jenže většina bonbónů byla z fontánu, jak pravila babička Štorka, a podle ní chutnaly jako starý cukr politý kolínskou. Tomu jsme samozřejmě také nerozuměli. Ale největší radost jsme měli z dárků, které se nekupovaly, ale rodiče je dokázali sami vyrobit. Tatula v  práci (byl spojový mechanik) a maminka doma po večerech. K úplnému vytržení nás s bráchou přivedla elektrická lokomotiva s vagony a kolejemi. Lokomotiva byla robustní, těžká a patřil k ní transformátor o velikosti krabice od bot. Rychlost se regulovala malou mosaznou páčkou reostatu.
Tyto vánoce byly nezapomenutelné, protože k vláčku tatula ještě s panem Výborným odlili ve starých německých formách desítky německých vojáků, stojících, ležících, střílejících z kulometu, na koni a dokonce i německou ponorku. Právě z těchto vánoc pochází fotografie, kdy nám u Výborných pod stromkem tyto vojáky Ježíšek nadělil.
A v některém dalším roce v těch padesátých letech, tatula celý rok pozdě večer, když už jsme spali, lupénkovou pilkou trpělivě vyřezával loutkové divadlo i s kulisami. Divadlo mělo i vlastní osvětlení se žárovičkami připojenými na plochou baterii. Maminka ušila oponu a k sehnala asi čtyři loutky. Ale o tom jsem již psal.
Stejně si však uchovávám jednou obzvlášť sladkou vzpomínku na vánoční dárek, na který nikdy nezapomenu. To jsem tenkrát dostal pod stromeček knížku od Julese Verna Tajuplný ostrov. Zalezl jsem si v obývacím pokoji ke kachlovým kamnům, opřel si o ně záda a ponořil se do těch úžasných dobrodružných příhod, které ti Verneho trosečníci prožívali.
Nojo, když jeden vzpomíná na to co bylo, jak to bylo a že to bylo jiné nežli dnes a hlavně, že to bylo v mládí, těžko se ubrání sladké nostalgii.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře